Jen málo Slováků si podalo ruku se severokorejským vůdcem Kim Ir-senem a připili si s ním na vítězství. Koloman Veselka z Horních Otrokovic při Hlohovci patří mezi ně.
Polní chirurgická nemocnice přijímala denně i 30 zraněných korejských vojáků.
Autor: MZV.CZ
Před 60 lety se totiž zúčastnil válce v Koreji. Skupinu vojenských odborníků z Československa přijal tehdy diktátor ve svém podzemním paláci v Pchjongjangu, hlavním městě země.
Dnes 81-letý Veselka žije v Madunicích a vždy, když zapne televizor a vidí ve zprávách rozčilovat se nejmladšího z dynastie Kim Čong-una, neodpustí si poznámku: “ dědovi jakoby z oka vypadl. „Ale na otázku, zda z těch výhrůžek a hrozeb bude tam znovu skutečná válka, odpoví bývalý spojař dost neurčitě:“ Těžko říct. Bodejť by nebyla … „
Po skončení základní vojenské služby se četař Veselka upsal armádě a zůstal sloužit v Praze jako spojovací technik. Zřejmě právě proto si ho vybrali počátkem roku 1952 do jednotky, která měla zajišťovat československou polní nemocnici na Korejském poloostrově. Šlo o mobilní chirurgickou nemocnici na způsob té, kterou vídáme v nesčetných reprízách úspěšného amerického seriálu MASH „Jenže zatímco ve filmu je to komedie, tak ve skutečnosti to byla spíš drama plná tragických příběhů,“ dodává Veselka.
Nemocnici s personálem, přístrojovým vybavením a ozbrojeným doprovodem bylo třeba nejprve dopravit na místo určení, což je vzdušnou čarou z Prahy více než 8 tisíc kilometrů. Cestovalo se však vlakem, zvláštním transportem.
„Někdy v polovině března nám naši velitelé oznámili, že odjíždíme na cvičení do Sovětského svazu, kdesi na tamní Dálný východ, nic víc,“ vzpomíná Veselka. V tom čase na Korejském poloostrově již téměř dvacet měsíců zuřila Bratrovražedná válka Severu proti Jihu. Na straně Severní Koreje stáli SSSR a Čína, Jižní Koreu podporovaly především USA. Svět byl rozdělen na dva nesmiřitelné vojensko-politické bloky, Československo už čtyři roky patřilo mezi satelity Moskvy.
Někteří historici jsou přesvědčeni, že svět se tehdy ocitl na pokraji třetí světové války. „Už samotná účast USA a SSSR v korejské válce vytvářela potenciální nebezpečí globálního konfliktu,“ míní Michal Štefánský z Vojenského historického ústavu v Bratislavě.
Ruce pryč od Koreje!
Z archivních záznamů vyplývá, že tzv.. první turnus polní nemocnice se vydal na cestu z Prahy 25. března 1952.
Ve stejný den se v staroslavného Karolíně konalo pod heslem Ruce pryč od Koreje! velké shromáždění vědců z celé Československé republiky. Otevřel ho známý estetik prof. Jan Mukařovský a ostře reagoval na zprávu, z níž se později vyklubala propagandistická kachna Sovětů, že Američané použili v korejské válce bakteriologické zbraně.
„Vyzýváme západních kolegů, aby odmítli nadále dávat své poznatky do služeb masového vyhlazování lidstva!“ uvádělo se v usnesení ze shromáždění, kterou na druhý den zveřejnilo Rudé právo na titulní straně.
Podobné shromáždění se v těch dnech konaly po celém Československu. Pracující přijímali kolektivní závazky na znak nesouhlasu s „americkou agresí“. Zavazovaly se například „snížit plánované procento výrobních nákladů“. (Výškou ušetřených procent se tehdy měřila politická uvědomělost a proletářský internacionalismus toho kterého kolektivu.)
Zároveň vrcholila finanční sbírka na pomoc Severní Koreji. Například v obci Záhradne u Prešova vyzbierali 1 350 korun. Údaj pochází z obecní kroniky.
Výnos sbírky v celém státě dosáhl nakonec 62 milionů korun. Státní rozpočet přispěl k této částce 73 miliony. V rámci „akce X – pomoc bojující Koreji“ se za to nakoupil a dodal do východní Asie průmyslové zboží: od nákladních automobilů až po knoflíky a tužky …
„Nepřítel už ví, kde jsme“
Ale přerušili jsme vyprávění K. Veselka o jeho vlastní korejské anabázi. „Náš vlak uháněl nekonečně dlouhé dny a noci Sibiří,“ pokračuje, „minuli jsme Bajkal a pořád to nemělo konce. Zastavili jsme se až v Mongolsku, ale po krátké zastávce se transport vydal směrem do Číny. Ale ukázalo se, že ani tam není konečný cíl naší cesty. Ten se nacházel ve vesnici Sogame na severu Koreje. „
Dorazili tam po třech týdnech putování. První turnus, to bylo 29 lékařů, ošetřovatelek a tzv.. technického personálu. Všichni zdravotníci byli Češi z pražské vojenské nemocnice a dalších podobných zařízení. Mezi armádními techniky byl kromě Veselka ještě jeden Slovák, Karel Lovecký od Trnavy, který už nežije.
Československá polní nemocnice měla kapacitu 500 pacientů a připojili ji k tamní 56. severokórej-ské. Už brzy to vedlo k mnoha neshodám a napjatým vztahům. Výhrady měl zejména vedoucí lékař Josef Barták a politruk skupiny Ladislav Franta o něm hlásil do Prahy: „Soudruhu Barták si docela neujasníte své postavení a netaktické kontrolou práce korejských lékařů, Načítáním jim nedostatků či neporozuměním pro jejich potíže vyvolal chlad Korejců vůči naší skupině.“
Stížnosti byly i na ubytování. Jak potvrzuje Veselka, po příchodu do Soga jich tam čekali nějaké zemljanky. Samotných lékařů sice Korejci ubytovali v domcích, které však nesplňovaly nejzákladnější hygienické požadavky. Stáli totiž uprostřed vojenských objektů av místě ustavičného pohybu.
Navzdory špatným životním i pracovním podmínkám českoslovenští chirurgové již v dubnu 1952 začali ošetřovat raněné, kterých sem přiváželi asi z 200 kilometrů vzdáleného fronty. Měsíčně odoperovali v průměru sto pacientů, přičemž k jejich úmrtí přicházelo pouze ojediněle. V říjnu 1952 počet přijímaných pacientů již převýšil kapacitu nemocnice téměř o 150. Denně přibývalo 15 – 35 raněných a nemocných, proto se pokračovalo v budování zemľaniek, kde pomáhali i lehčí zranění.
Množily se také případy útoků na nemocnici ze vzduchu a nešlo pouze o bombardování. „Je pravděpodobné, že nepřítel už ví o existenci a umístění naší polní nemocnice,“ informoval Prahu korejsky vyslanec Rudolf Babka, „neboť v jejím prostoru se již několikrát vysadili nepřátelští diverzantů.“
I Veselka zažil v okolí nemocnice střelbu a sám se stal objektem útoku nepřátelského letadla, když se jednou vydal služebně na motorce do 40 kilometrů vzdáleného Pchjongjangu: „Pilot nalétal nízko nad cestu, stihl jsem však stočit a ukrýt se do rýžoviště. Kosil ho střelbou z kulometu, naštěstí vše dopadalo mimo mě. „
Začátkem jara 1953 korejské vedení rozhodlo nemocnici přestěhovat na bezpečnější místo, hlouběji do týlu. Pak už působila v Osanri při městě Chichon, jen 120 kilometrů od čínských hranic av horách. Bylo to dostatečně daleko od fronty, ale podmínky pro život a práci nebyly mnohem lépe než v Sogame. Navíc tam lilo jako z konve a bylo třeba čelit záplavám. Přibližně v téže době přišel z Prahy druhý turnus personálu, aby vystřídal ten první. Veselka zacvičil nástupce av dubnu 1953 odešel domů. Z Koreje si odnášel množství nevšedních zážitků a – malárii. „Trápila má ještě dlouhé roky a rozhodla vlastně io mém odchodu z armády do civilu.“
Příměří dlouhé téměř 60 let
Koncem července 1953 se bojující strany dohodly na příměří. Nic jiného jim ani nezbývalo, protože dlouhé měsíce předtím byl front stabilizovaný, probíhaly na něm jen poziční boje a vznikla vlastně patová situace.
Nové perspektivy se i na Korejském poloostrově otevíraly nástupem Dwighta Eisenhowera do Bílého domu v lednu a smrtí Stalina v březnu téhož roku.
Dohodu podepsali v Pagode míru, budově, kterou postavili na 38. rovnoběžce prakticky ze dne na den a jen pro tento účel.
Tade pak procházela demarkační čára a kolem ní vzniklo 238 kilometrů dlouhé a přísně střežené demilitarizované pásmo.
Do 70 dnů měla dohodu o příměří zpečetit mírová smlouva, to se však nestalo dodnes. O to větší význam nabyla Dozorčí komise neutrálních států (DKNS), která měla kontrolovat podmínky příměří, a repatriačních komise, vytvořená především na výměnu zajatců. Dostali se do nich i Slováci.
Znepřátelené strany měly totiž možnost navrhnout do obou komisí po dva státy. Sever se rozhodl pro Československo a Polsko, zatímco Jih pro Švédsko a Švýcarsko.
Historii československé účasti v dozorčí i navracení komisi zmapovali více autorů, na Slovensku zejména Jozef kořenů. Podle jeho zjištění měla čs. delegace původně 380 osob a do korejského Kesong se dostala čtyřmi transporty v srpnu 1953.
O tři měsíce později se její jednotlivé skupiny přestěhovali do dřevěných domků v blízkosti Pchanmundžomu (Panmundžonu?), kde byl i štáb celé delegace.
„Všechny delegace žili uprostřed čtyři kilometry široké demilitarizované zóny,“ uvádí kořen. „Životní prostor byl omezen na dva vycházkové okruhy po nezalesněných vrcholech. Chodit mimo vyznačené cesty bylo nebezpečné pro neodstraněné staré miny. „
Členové dozorčí komise se často střídali a ustavičně se také snižoval jejich počet. V roce 1954 měla čs. delegace 110 osob a rok později – už jen 41. Ne proto, žeby nebylo co kontrolovat, ale neustále se komplikovaly podmínky a možnosti kontroly na obou stranách demarkační čáry.
Není kontrola jako kontrola
V Bratislavě žije Alexander Pereszlenyi, který se na práci dozorčí komise zúčastnil za bývalé Československo dokonce dvakrát a spolu strávil v Koreji téměř tři roky. Poprvé přijel do demilitarizované zóny na 38. rovnoběžce v létě 1955 jako radiotelegrafista, později se vypracoval na náčelníka spojení.
„V té době měla komise deset inspekčních skupin, které vykonávaly křížovou kontrolu na vojenských základnách v Jižní a Severní Koreji,“ vypráví. „Kromě toho fungovaly mobilně skupiny na vrtulnících, které měly oprávnění provádět namátkové, neohlášené kontroly a velení základen jim museli zpřístupnit všechny zbrojní či muniční sklady. „
zkontrolovány podmínky dohody o příměří, podle níž armády znepřátelených stran nesměli do své výzbroje zařadit nové druhy zbraní az těch povolených mohly mít pouze přesně stanovené množství.
Pereszlenyi měl díky těmto kontrolám možnost poznat i jih Korejského poloostrova a porovnávat.
„Lidé v Jižní Koreji se už tehdy měli mnohem lépe než na severu,“ vzpomíná. „Spojené státy významně přispěly k obnově válkou zničeného hospodářství, zejména k rozvoji tamního průmyslu, což se projevovalo i na růstu životní úrovně.“
V Severní Koreji si Kim Ir-sen vybudoval systém osobní moci a nic na tom nezměnily ani nové větry v Moskvě a Chruščovovy kritika Stalinových zločinů.
Pereszlenyi: „Pamatuji si, že Kim Ir-sen to celé odbyl jedinou větou. Prý v Korejské lidově demokratické republice žádný kult osobnosti neexistuje. A šlo se dál po starém . „V létě 1965 skončily křížové kontroly prostřednictvím pohyblivých inspekčních skupin:“ Jednoho dne oznámili Američané vedení naší inspekční skupiny, která právě byla na kontrole jejich základny nedaleko Soulu, abychom se sbalili, protože už tam nemáme co dělat – prostě nás vykázali do demilitarizované pásma. „
Inspekční týmy už pak nikam nechodili, museli se spokojit – bez jakéhokoliv ověření reálného stavu věci – s tím, co jim nahlásili obě znepřátelené strany.
Předcházely tomu protestní demonstrace v jihokorejských městech proti porušování příměří a zneužívání jeho podmínek severním sousedem a jeho spojenci.
Zásady příměří porušovaly občas podle Pereszlenyiho obě strany, otevřenému konfliktu se však vždy podařilo zabránit. Severní Korejci už tehdy podkopali demilitarizované pásmo, tuto „zónu nikoho“ sítí tunelů, v kterých měli ukryté zbraně a leccos jiného. Sám však zažil i přechod pásma špehéři z jihu.
„Severokorejci je zastřelili při pokusu dostat se na druhou stranu,“ vzpomíná, „a jeden z generálů před členy komise připustil, že to nebylo nutné.“
Jak uvádí svých publikacích kořenech, naši účast v komisi poznamenala ideologická spřízněnost ČSSR se Severní Koreou, stranění jejím politickým a mocenským zájmům na poloostrově. Dokud se to dalo, čs. vojenská kontrarozvědka sbírala na území Jižní Koreje – s níž Československo nemělo až do roku 1989 diplomatické styky – citlivé vojenské a politické informace.
Je příznačné, že Pchjongjang po pádu komunistických režimů v Evropě očividně ztratil zájem o další členství Československa a Polska v dozorčí komisi.
Od rozdělení společného státu před 20 lety je v této komisi už jen delegace České republiky. Do té doby se však na udržování křehkého míru na Korejském poloostrově téměř 40 let podílela i přibližně stovka Slováků.
© AUTORSKÁ PRÁVA VYHRAZENA