Půjčky Praha

„Důvodem současné finanční krize jsou“ novináři a internet, kteří chtějí Evropu srazit na kolena „. I takové vyjádření padaly donedávna na půdě Evropského parlamentu v Bruselu, kde Evropanů zastupují stovky europoslanců. Pravda je, že negativní zprávy ovlivňují spotřebitelské chování, čímž klesají příjmy do státní kasy ze spotřeby. Nemluvě o tom, jak negativní zprávy mohou zamávat finančními trhy. „Není to však chyba novináře, že zprávy nejsou dobré,“ řekl v rozhovoru pro Pravdu Peter Spiegel z britského deníku Financial Times. Nebýt novinářů, politici by podle jeho slov rozkradli i poslední euro v zemi.

Spiegel byl jedním z hostů dvoudenní mezinárodní konference o budoucnosti eurozóny v Bratislavě.

Vinu za finanční krizi připisují lidé bankéřům a politikům, ale co novináři? Jaký mají na ní podíl oni?

Ti, co tvrdí, že za krizi mohou média, vůbec nepochopili, proč krize nastala. Nešlo o vymyšlenou krizi. Euro jako takové mělo opravdové strukturální problémy ve způsobu, jakým vzniklo. Chybou bylo, jak některé vlády spravovali a řídili své vlastní finance, jak se banky řídily a dohlíželo se nad nimi. Zejména během prvního roku a půl od vypuknutí krize na ni samotná eurozóna odpověděla velmi špatně. Řekl bych, že dokonce více než rok a půl, byly to dva roky. Jakoby jsme byli v Evropě usnuli. Nemyslím si, že novináři nesprávně informovali, co se dělo zejména během posledních dvou let. Například Financial Times se opravdu snažili, aby to dělali férově a přesně reflektovaly, co se děje. Výsledek byl ten, že přinutili těch, co mají rozhodovací pravomoci, aby se začali hýbat rychleji.

Byl a je podle vás ten tlak na politiků ze strany novinářů dostatečný?

Lidé trochu zapomínají, že novináři bili na poplach a mluvili o tom, jak se nejen v Evropě, ale iv USA objevuje finanční inženýrství, které je nebezpečné. Psalo se o hypoteční bublině v Irsku, v Kalifornii či Španělsku. Obecně si však myslím, že je spravedlivé a namístě říci, že takových článků bylo málo a objevovaly se vzácně. Nechali jsme se unášet proudem a podlehli euforii. Neviděli jsme deficitní krizi, která byla na cestě. Od té doby jsme to však rychle doběhli, krizi dobře vysvětlovali a dostávali se k jejím hlavním příčinám.

V souvislosti s krizí se lidé v novinách většinou dočtou negativní zprávy. Do jaké míry tyto zprávy v médiích ovlivňují lidi?

Alespoň zpola je tato krize krizí důvěry. Samozřejmě, špatné zprávy mají dopad na důvěru. Není to však chyba novináře, že zprávy nejsou dobré. Uvědomuji si, že to má negativní dopad na spotřebitelské chování a finanční trhy, ale my s tím nic neuděláme. Nemůžeme přece psát o hospodářském propadu tak, že lidi budeme utěšovat, jak se nic neděje, že jsme z toho co chvíli venku. Ekonomika evropských zemí je prohnilá. Může za to nejen nastavení celého systému, ale i konkrétní lidé. Novináři by měli do politiků neustále vrtat, protože jinak jim dovolíte, aby obrali stát io poslední euro. Krize je v první řadě chybou těch, kteří dělali a dělají politická rozhodnutí. Novináři aktivně podávali a podávají zprávy o opravdu chaotickém rozhodování v eurozóně. Za mnohé z toho, co se stalo ohledně ztráty důvěry, mohou představitelé, ne média. Odstupující šéf Euroskupiny Jean-Claude Juncker ještě dříve řekl, že když se věci zhoršují, tak lže. Opravdu to řekl! Nemůžete ale trhem říct, že budete lhát, protože ztratíte veškerou důvěru. Eurozóna pomalu začala budovat důvěru jen díky Evropské centrální bance (ECB) a její zásahem za poslední období. Myslím, že stále je zde velká propast důvěry v politiků samotných. ECB je jedinou institucí, která má víru a důvěru trhů, investorů. Jen ona je ta, co může říct, že je tou zarážkou, co krizi zastaví. Takže, řeknu to tak, ano, dávali jsme hodně negativních zpráv, a ano, vedlo to ke krizi důvěry, ale příčinou je to, co rozhodující představitelé dělali během krize. Není to proto, že bychom my chtěli zničit euro nebo něco podobného.

Jaký přístup volí novináři při informování o krizi v jednotlivých evropských státech? Víte to porovnat?

Denně musím číst francouzskou, německou a do jisté míry i španělskou a italskou tisk. Noviny se v každém státě zabývají krizí jinak. Do určité míry francouzská, španělská a italská tisk se zabývá Evropou jako italskou, španělskou či francouzskou záležitostí, a ne jako evropskou. Německý tisk, což je zajímavé, je mnohem více panevropská, možná proto, že právě oni jsou ti, kteří musí všechno financovat. Tamní média pokrývají všechny aspekty záležitosti, není to jen o Německu, je to o Evropě. A tak to vidíme i ve Financial Times. Nejsme jen britským periodikem, máme mnohem více čtenářů mimo Británie než v samotné Británii, a Evropa je jedním s našich největších trhů. Takže musíme evropskou finanční krizi řešit jako evropskou věc.

Proč není podle vás dobré, pokud jednotlivé média informují o krizi z národního hlediska?

Pochopitelně, každý chce vědět, co jednotlivé kroky Bruselu znamenají pro jeho zemi. Je to přirozené, protože, řekněme si upřímně, jde o peníze daňových poplatníků. Tedy io peníze Slovenská daňových poplatníků, které jdou do Řecka, do Portugalska a Irska. Je to velmi vážná věc. Problém ale je, když to čtenáři vidí přes národní brýle. Chybí jim tak širší příběh. To je, že pokud by Řecko mělo zkolabovat, potopí s sebou každého. Je pravda, že řecké důchody jsou 4 až 5 krát vyšší než ty slovenské, ale pokud by Řecko zkolabovalo, padl by s ním celý finanční systém, a proto nelze Řecko jen tak posunout na vedlejší kolej. Myslím si, že tento pohled chybí v některých, ale ne ve všech národních zprávách, zejména v populistické tisku. Vemte si Bild Zeitung, nejčtenější noviny v Německu, velmi zaměřené na „líných Řeků, kteří utrácejí jejich peníze“, a podobně. Psali to v době, kdy bylo euro jasně velmi dobré pro Německo, a eurozóna velmi důležitá pro německý export. Vzpomeňte si i na to, že německé banky byly velkými investory v řeckém dluhu, irském majetku. Proto pokud říkáme, že je to jen řecká, irská či portugalská krize, způsobuje to zmatek. Je to záležitostí celé eurozóny. Vše je navzájem propojeny. Finanční systémy, ekonomiky, a očividně i samotná jména. Pokud padne jeden stát, padnou všechny, a myslím, že takové informování chybí v národním mediálním pokrytí.

A co slovensky tisk? Četli jste ji někdy vůbec?

Četl jsem, když padla v loňském roce vláda a předseda strany SaS Richard Sulík dělal rozruch. Četl jsem o tom intenzivně, téměř denně. Ale musím říct, že po volbách už ne tak moc.

Jak byste zhodnotili Slovensku tisk?

Musím říct, že slovenská tisk je zajímavá. Jak říkám, četl jsem zejména o pádu vlády a Sulík, tak vám řeknu moje dojmy, jak jste ho vykreslili. Sulík mi přišel velmi přesvědčivý. Je populista? Nevím, jestli se opravdu počítá mezi populistů. Ale v jiných státech určitě byli politici, kteří vzali krizi oportunistických a využili ji na kritizování Evropy, kritizování EU, a získali na tom politicky. Například Timo Soini ve Finsku, nebo Geert Wilders v Nizozemsku. Ale Sulík byl jiný, protože měl opravdu rozumný ekonomický argument, co ho odlišovalo od populistů. Ten argument byl takříkajíc velmi německý, a sice, že nevěří v neutralizaci, každý stát si musí plnit své domácí úkoly, jsme jednou z nejchudších zemí v eurozóně. Měl logiku, a jeho odkaz nebyl populistickým odkazem. Proto byl pro mě velmi přesvědčivý. V tomto ohledu Slovensku tisk udělala velmi dobrou práci a vysvětlila vývoj toho, jak měla premiérka Iveta Radičová velké potíže s udržením koalice pohromadě. Rozumím, že v české tisku se jako v každé jiné národní tisku najdou prvky, které jsou více bulvární. Myslím, že slovenská vláda dost kritizuje zdejší tisk právě z tohoto důvodu. Když jsem si ale minulý rok podíval Pravdu, našel jsem v ní dost dobrý materiál. Dostal jsem informace, které jsem potřeboval. Dělám si své vlastní reportáže, ale vždy se chci nejprve dozvědět, co se děje v domácí tisku, a až potom začnu obvolávat lidi.

Myslíte si, že když se lidé na Slovensku chtějí dozvědět něco více o finanční krizi, měly by kromě slovenské tisku sáhnout i po té zahraniční?

Nepochybně! Hlavně po Financial Times. [Smích] Samozřejmě, řekl bych, že ano. Nabízíme něco jiného. Upřímně jsem přesvědčen, že jsme jedni z mála, ne-li jediné, celoevropské noviny, a zvláště co se týče informování o finanční krizi. Jsme první, koho čtou v Bruselu. Každý úředník si ráno v kanceláři vezme do rukou FT. Takže pokud chcete vědět, o čem se bude v ten den v Bruselu hovořit ohledně krize, musíte číst FT. To je velká výhoda, kterou máme vůči kterékoliv národní tisku. Ale jsme noviny pro každého? Abych byl upřímný, naší cílovou skupinou není každý. Jsou to zejména podnikatelé, vláda, političtí činitelé, kteří upřímně někdy mezi sebou komunikují, ale stejně chceme mezi své čtenáře i doktorů, právníků či profesorů, tedy vzdělaných lidí, kteří chtějí být informováni o mezinárodních záležitostech. Například, já jsem z USA a myslím si, že moji rodiče spadají do této kategorie. Otec je lékař, žije ve Phoenixu ve státě Arizona, což není jedno z těch velkých amerických měst, které vám přijdou na rozum jako první. Jejich lokálně noviny nejsou velmi dobré, a tak čtou FT, protože chtějí získat globálnější pohled na to, co se děje. Každé větší město v Evropě, jestli je to Bratislava, Praha nebo Brusel, má své vzdělaných lidí, doktorů, právníků, podnikatelů, akademiků. Tisíc, deset tisíc, patnáct tisíc v každém městě? To je náš cílový trh a myslíme si, že většina domácího tisku neposkytuje takový pohled na věc, jaký poskytujeme například my, zejména v této záležitosti. Jsme odborníci. Máme to i ve svém názvu, my jsme FT. Jsme celoevropským médiem. Toto je opravdu naše záležitost, tak si myslíme, že přinášíme něco, co chce volič nebo čtenář sledovat každodenně. Pokud jsou vědět, co se opravdu děje, měla by číst širší spektrum zdrojů.

Nemyslíte si, že novináři někdy informují o finanční krizi takovým komplikovaným způsobem, že to lidi nezajímá?

Trefili jste přesně, s čím nejvíce bojuji. Ekonomické články jsou pro lidi příliš komplikované. Obzvlášť když se to pokoušíte vyjádřit 500 slovy. Velmi se snažím psát velmi jednoduše a jasně. Ekonomický žargon bude však vždy pro běžné lidi dost matoucí. Například PSI-což v překladu znamená zapojení soukromého sektoru. Pro čtenáře to ale neznamená absolutně nic. Například takový Evropský mechanismus stability. Slováci pravděpodobně vědí, co to je, protože bývalá vláda pro to u vás padla, ale většina Evropanů ani jen netuší, co to je. Častokrát jste jako novinář nucen psát věci, které jsou nesmírně komplikované, a proto i pravděpodobně ztrácíte průměrného čtenáře, kteří tomu nerozumí. Co ale pak obvykle děláme možná o den – dva, nebo o týden je, že si řekneme – ok, poslední týden byl například na Kypru úplně bláznivý, vysvětlíme lidem opět a podrobněji, co se tu vlastně děje. Pravidelně jsme to dělali při řecké krizi. Takže co se pokoušíme dělat, někdy úspěšně, někdy ne, pokud jsou zprávy nesrozumitelné, udělat krok spát, napsat delší 2000 slovní vysvětlující článek průměrnému čtenáři, a říct mu, o co jde. Protože máte pravdu, je to komplikovaná záležitost, kde jde o miliardy eur daňových poplatníků. Průměrný občan potřebuje vědět, kam jeho peníze jdou. Abych byl upřímný, myslím si, že vedoucí představitelé často nechtějí, aby toto občan věděl. Raději z toho udělají nejasnou záležitost, lidé pak nerozumějí, že peníze, které jdou do Řecka jsou půjčka, ne dar nebo grant, a Řekové jejich splatí zpět, ale až o dlouhý čas. Takže si myslím, že je to na nás, abychom z toho udělali jasnější záležitost, aby voliči měli informace, a podle nich se rozhodovali.

Myslíte si, že by evropští ekonomičtí novináři měli mít lepší vzdělání?

Ano i ne. O co jde. Mám titul z Londýnské ekonomické školy, přesněji London School of economics, takže měl jsem nějaký základ dřív než jsem dostal tuto práci, ale nejsem ekonom. Říci však, že každý, kdo chce psát o financích, by měl být ekonom, je nefér a nemyslím si, že je to správné. Není to tak komplikované, abyste museli mít PhD. z ekonomických studií, dá se tomu rozumět i bez toho. Analogicky, v mém předchozím zaměstnání jsem byl válečným korespondentem v Iráku a Afghánistánu. Musel jsem být vojákem, abych mohl psát o válce? Nemusel. Ano, našli by se vojáci, kteří by řekli, že nemám ani tušení o tom, co je to válka, jak se opovažuješ o ní psát. Pokud pracujete ve sportovní redakci, musíte být bezpodmínečně aktivním sportovcům, abych mohl psát o sportu? Ne, nemyslím si.

Je to psaní zejména o kontaktech?

Podle mě je práce ekonomického novináře o tom, že vyhledám lidi, kteří o tom vědí víc, rozumí o co jde, a vědí mi to vysvětlit. Mám několik desítek lidí, kterým můžu každý den zavolat a říct: „nerozumím, o co jde, mohli byste mi to vysvětlit, prosím?“. Klasický příklad se stal před dvěma týdny se záchranným programem pro největší irskou banku. Mluvili o něčem, co se nazývá směnkou nebo dlužným úpisem. Do dnešního dne si nejsem jistý, jestli na 100 procent rozumím, což jsou směnky či dlužní úpisy, a na jakém principu fungují. [Smích] Je to zkrátka neuvěřitelně komplikované. Vždy když na ně přijde řeč, mám v Dublinu bankéřů, kterým zavolám a řeknu „vysvětlete mi to ještě jednou“. Nemyslím si, že novinář, který chce dělat finance nebo ekonomiku, musí mít ekonomické nebo finančnické vzdělání. Musí však vědět ptát se správné otázky, vyhledat moudrých lidí, kteří mu je vysvětlí. Myslím, že o tom je celá žurnalistika. Najít moudrých lidí, kterým důvěřujete, kteří vám to vysvětlí. To je práce novináře. Nejsme odborníci na všechno, a ani jimi nemůžeme být. Jde o to, abychom věděli rychle identifikovat, kdo mluví pravdu a dokáže nám věci vysvětlit.

Souhlasíte s tím, že pokud chce novinář co nejpřesněji informovat o událostech, musí být v centru dění? Píšete přímo z Bruselu, zasedá evropský parlament, zda když se schází politická špička Evropy na summitu. A co novináři píšící takříkajíc „od stolu“?

Jsme v době, kdy je model tradičního média na ústupu. Pro malé regionální noviny je těžké platit zahraničních korespondentů, kteří by šli do Bruselu. Takto však nemůžete dostat stejné informace od korespondenta, který je v Bratislavě, pokud je summit v Bruselu. Rovněž nemůžete dělat válku v Bagdádu, když sedíte za stolem v Londýně. Dostupných zdrojů pro novináře, které by se na toto použili, je stále méně. Naštěstí, já pracuji pro noviny, které jsou na tom finančně dobře, a do Bruselu posílají čtyř korespondentů, aby pokryly toto téma, dvou do Berlína, dvou do Frankfurtu, tří do Paříže, a dvou do Říma. Ale je to obzvlášť problém pro země střední a východní Evropy. V Bruselu každým dnem ubývá právě z této části Evropy. Některé země již v Bruselu dokonce nemají vůbec žádných vlastních korespondentů. Celý novinářský tým je pryč. Po velkém přílivu v minulých letech jich víc než polovina odešla, zejména z finančních důvodů. Noviny si to prostě už nemohou dovolit financovat. Je to opravdu problém, nevím jak ho vyřešit, abych byl upřímný. Dokud nepřijdeme na nový obchodní model pro zpravodajské organizace, bude to stále problém. Noviny a zpravodajské organizace nebudou schopny platit zahraničních korespondentů. Myslím, že Brusel má zvláštní přístup, zejména pro země eurozóny. Rozhodnutí učiněných v Bruselu nejsou otázkou zahraniční politiky, ale domácí politiky, jsou to peníze vašich daňových poplatníků, takže bruselské novinářské týmy jsou zahraniční týmy, ale dělají většinou domácí politiku.

Ve Španělsku přišlo od loňského roku o práci více než 6 tisíc novinářů. Jak se to projeví na kvalitě tamních médií?

Jak říkáte, propouštěly se radikálně. El Pais právě propustil třetinu svých zaměstnanců. Ohromující číslo. Jsou to jedny z největších novin v eurozóně. Problém však není jen ve Španělsku, nejen v El Pais. Děje se to všude, Washington Post se potápí, hodně propouštějí. Jedny z největších novin historie žurnalistiky se v podstatě rozpadají. Pracoval jsem tři roky pro Los Angeles Times. Znovu stejný příběh v americké žurnalistice, musely snížit svých zahraničních zaměstnanců asi o dvě třetiny. Očividně má krize eurozóny dopad i na žurnalizmus. Pokud slábne obchod, podniky si nemohou koupit reklamu, příjmy pro noviny klesají, musíte propouštět. Je to strašné. Právě v době, kdy lidé potřebují pochopit, co se děje. El Pais udělali fantastickou práci se všemi těmi problémy, které se dějí, a odhalovaly v zemi skandály téměř denně. Španělsko však prochází takovou krizí, že i přesto, jací jsou dobří, nemá je kdo financovat.

Co si myslíte, jaká je budoucnost ekonomických novinářů? Jakou roli sehrají v tomto období krize?

Netvrdil bych, že ekonomické novinářství si v porovnání s ostatními oblastmi žurnalistiky počíná nějak extra dobře. No pokud se podíváte například na FT a Wall Street Journal, lidé platí za jejich obsah na internetu. Je to oblast, kde obecněji zaměřené noviny spíše bojují. Jsou to většinou lídři ze světa byznysu a financí, a také lidé z vládních aparátů, kteří jsou ochotni a věří, že se jim vyplatí platit nás za to, co produkujeme. Takže podle mě, finanční novináři jsou na tom – a bohudík i za mou kariéru – ještě relativně docela dobře. Myslím si, že nějaký trh tu pro ně bude stále. Mimochodem, letos jsme měli historicky poprvé více předplatitelů na internetu než klasických tištěných, což je pro nás jistý milník. Tržby z online prodeje jsou stále mnohem nižší než z tištěných novin, ale i tak se nám dařilo poměrně dobře. 50 milionů liber za loňský rok, celkem slušný výsledek. To je prakticky jeden z nejvyšším obratů za samostatnou online provoz.

Ale co takový americký model? Tam se přece za obsah na internetu neplatí.

Přesně. Je to vše zdarma, a noviny finančně krvácejí. Pro obecně zaměřené noviny je takový model skutečný boj. Naproti tomu, finanční tisku se daří dobře. A v některých případech dokonce až výjimečně dobře. Objevují se vysoce specializované „Niche“ publikace, které se nanejvýš odborným a sofistikovaným způsobem věnují jen konkurenci a anti-trustu a podobným věcem, a za které lidé každý měsíc platí předplatné v sumě desítek tisíců eur. To jsou neuvěřitelně ziskové podniky. Pro mě ale představují problém, protože co se děje se dozvíte, jen když máte peníze, abyste si je zaplatili. Hromadné sdělovací prostředky nejsou o tomto. Masmédia jsou pro masy. Jejich smyslem je informovat lidi. Existuje velká studie o upadajícím sboru novinářů ve Washingtonu. Chtěli ukázat, jak dramaticky klesl v posledním desetiletí počet novinářů pokrývajících Washington. Stejná věc se děje iv Bruselu. Regionální noviny si už nemohou, jako někdy, dovolit posílat korespondentů do Washingtonu. A tak zašli do Senátu, který všechny novináře ve Washingtonu akredituje, aby našli a ukázali to dramaticky nízké číslo. A co našli? Že to číslo ve skutečnosti stoupá. Ale zároveň, všichni tito reportéři byli z publikací, za které je měsíční předplatné 10, 20, 30 tisíc dolarů. Počet reportérů v novinách s obecným zaměřením přitom neustále klesá, zatímco počet těch, kteří píší pro úzce specializované finanční tituly stoupá. Pokles novinářů v tradičních novinách s obecným zaměřením jde samozřejmě ruku v ruce s poklesem kvality tisku. Jak jsem říkal, daří se zejména specializovaným novinám či časopisům, které však běžného čtenáře vyjdou dráž. Znamená to, že jediní, kteří opravdu vědí, co se tu ve skutečnosti děje, jsou momentálně solventnější lidé, protože ti si za tento obsah mohou a jsou ochotni připlatit.