Půjčky Praha

I v architektuře mají Slovensko a Česko po dvaceti letech samostatnosti hodně společného. Přestože se Praha Bratislavě vzdálila a obrátila se více na Západ, utužila se slovenskými spolupráce s Brnem a otevřela se cesta do Vídně.

„Nemyslím si, že rozdělení Československa výrazně ovlivnilo architektonickou tvorbu v obou nástupnických státech. Navzdory jistým vazbám kolegialitu, ale i stavbám českých architektů na Slovensku a naopak, byla česká a slovenská architektura v 2. polovině minulého století před rozdělením relativně autonomní, „říká architekt Pavel panáka, který přes třicet let tvoří ve dvojici s Martinem kusým. Spolu navrhli novostavbu Slovenského národního divadla, Národní banku Slovenska či připravovanou rekonstrukci České národní galerie.

Po rozdělení republiky se na obou stranách dají pozorovat jisté společné znaky, ale i zřetelné rozdíly. Dnešní česká architektonická scéna má zralejší historické, vzdělanostní a kulturní zázemí, je proto vyspělejší, čitelnější, s Jednotícími charakteristickými znaky. Slovenská je možná pestřejší, více citlivá na současné trendy.

Česko má podle dlouholetého architekta pedagoga a odborníka na historii architektury 20. století Štěpána šlechta kvalitnější školství. U nás i toto odvětví doplácí na přílišný počet studentů a nedostatek kvalitních pedagogů. Mnoho talentovaných Slováků si proto vybere české školy.

Celkově jsou však vztahy mezi architekty nejlepší, jaké dosud byly, říká. Začátkem 90. let sice zanikl Svaz československých architektů, ale zároveň vznikl BLOK – sdružení českých a slovenský výtvarníků a architektů, které u nás funguje pod střechou Spolku architektů Slovenska a daří se mu udržovat dobré kontakty s českými umělci a architekty. Šlechta, zakladatel Spolku architektů Slovenska, bývalý hlavní architekt Bratislavy a spoluprojektant Mostu Lafranconi, vzpomíná na naivní představy po pádu vlády jedné strany.

V Československu architekti jako první v ostbloku prosadili zákon, který umožnil vznik soukromých ateliérů, na Slovensku však dodnes čekají na základní dokument – architektonickou politiku státu. Další očekávání se však nenaplňují. Diktát stavebních firem nahradil diktát peněz.

Na Slovensku stát usnul

České architektuře se na rozdíl od té naší dařily kvalitní veřejné stavby – knihovny, zdravotnická zařízení, školní či kulturní stavby, myslí si Martin Paulíny z banskobystrického ateliéru Paulíny Hovorka architekti . ((Ateliér získal v roce 2011 několik odborné ocenění, včetně CE.ZA.AR-a za Centrálu firmy Phoenix Zeppelin v Banské Bystrici. Tato stavba, vytvořená v autorské spolupráci s architektem Štefanem Moravčík, je nyní nominována na prestižní cenu Evropské unie za moderní architekturu – Mies van der Rohe Award.)

Na Slovensku Verena sektor usnul. ,, Stát jakoby o architekturu neměl zájem. Z oblasti sociálních staveb se za dvacet let nepostavilo téměř nic. Zákon o veřejných zakázkách omezil soutěže. Nebyla soutěž na velké stavby v hlavním městě – zimní stadion, Starý most, stejně se připravuje výstavba fotbalového stadionu, „říká Šlachta.

„Za dvacet let se zde nepodařilo systémově nastartovat práci s architektonickým potenciálem, a to se týká zakázek, absence soutěží ve veřejném sektoru, souvisí to s mentalitou, korupčnosťou prostředí , možná i s nedostatkem veřejné objednávky na kvalitní architekturu. To považuji za hřích, že i když proběhne nějaká soutěž – nevzpomínám si, kdy nějaká soutěž dopadla tak, že se to postaví, „dodává Pavel Pokorný z bratislavského ateliéru Pokorny architekti. Férová soutěž s kvalifikovanou porotou umožňuje najít nejen novátorské, ale i udržitelné řešení – nepredražené technicky as nízkými provozními náklady. Mladým architektům dává příležitost vyniknout, posouvá myšlení starších.

„Například budovu velvyslanectví v Berlíně navrhla referentka na ministerstvu. Až pod tlakem vypsali soutěž. Vyhrál ji Kusý-panáka a myslím, že dnes se za ambasádu nemusíme stydět, „říká Šlachta.

Začátek 90. let znamenal i konec budování,, pomníků socialismu „- obrovských panelových sídlišť – levného a rychlého způsobu ubytování velkého počtu lidí. Nahradily jejich,, sídliště rodinných domů „, satelitní městečka v původních vesničkách kolem velkých měst.

Pokud jsme se kdysi stěžovali, že sídliště nemají sociální vybavenost, satelitem chybí úplně – nejsou školky, školy, obchody. O to více je zatížena doprava. Cesty zjevně za výstavbou budov nestíhají. Architekti viní zákony. Investoři by měli být odpovědní i za parkování kolem budov a přístupové cesty, financovat část rozšíření komunikace.

Realita je jiná. V Bratislavě o výstavbě například rozhoduje 15 stavebních úřadů, vedených laiky a zároveň politickými kandidáta. ,, Vidí jen v rozpětí volebního období, „myslí si Šlachta. Města nemají architektů, kteří by s dostatečnou pravomocí mohly vést odbornou debatu a rozhodovat o jejich podobě.

Navzdory všem úskalím legislativy, tlaku investorů a ovlivnitelnosti veřejných činitelů jsou dnes slovenský i česká města viditelně hezčí, než když jsme v nich před dvaceti lety oslavovali či oplakávali rozdělení.

Renovaci a oživení center, návrat veřejného prostoru lidem přinesl vývoj a – evropské fondy. Podnikání znamenalo obchůdky, kavárničky, puby, fastfoody, voleni starostové, kteří se chtěli zalíbit a udržet, snažili se s pomocí peněz z Bruselu obnovit šedé fasády. Lidé začali chodit ven – už se nemuseli bát, že číšník bude naslouchat, nebo soused od vedlejšího stolu zapíše nepřátelský názor na politickou moc.

Potřeba peněz zároveň vedla k rozprodat majetku a města nevěděli přimět soukromých vlastníků, aby prostor a budovy sloužily veřejnosti. Situaci z velké části vyřešila krize v roce 2008. Zastavila mnohé nesmyslné megalomanské projekty a,, vyčistila vzduch „.

Dialog starého a nového? Arogance

Nedostatek pravidel a stavební boom bez celistvé představy o tom, jak by měly města vypadat, se podepsali pod často chaotickou až rušivou výstavbu. Skloubení starého a nového vyžaduje osvíceného developera i šikovného architekta, říká Šlachta. U nás by se podle něj dalo nazvat jedním slovem – arogance.

„Vkládání nových funkcí musí být velmi promyšlené. Pro mě je úžasným příkladem vídeňský Goldman & Salatsch, čistá puristická architektura od Adolfa Loose. Kdysi to byl obchodní dům – krejčovství , kde se v přízemí vyřizovali běžné objednávky, v mezaníne pak při kávičce měřili paničky, které si dávali šít za velké peníze. Dnes je to Reiffeisen bank a funguje stejně – běžných klientů zase vyřizují dole v parteru, ale větší obchody, které se dohadují při kávě a koňaku, se zase dělají nahoru.

Světlé příklady jsou v rekonstrukcích – Stará radnice v Bratislavě (autoři Petr Bouda a Ivan Masár) si zachovala svůj charakter, přičemž jsou do ní zakomponovány nové prvky. Zdařilá je i rekonstrukce jezuitského kostela ve Skalici (autorů Jana Franze, Josefa Zamboja a Mariána Bajan), z něhož vznikl multifunkční kulturní prostor pro veřejnost. Známá je v současnosti rekonstrukce synagogy v Ostravě, která má také sloužit jako prostor pro kulturu. Snahu lidí kolem sdružení Truc sphérique z centra pro kulturu žilinské Stanice a mladého architekta Marka Jančoka ocenili tento týden v Mnichově cenou odborného časopisu Bauwelt.

Průmyslové stavby štěstí neměli

Pádem socialistického režimu, zánikem Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) jako obchodního svazku, rozdělením republiky a divokou privatizací padala před dvaceti lety výroba v tradičních fabrikách. Jejich potenciál jsme na rozdíl od Západu nevyužili.

„Byla to určitá hloupost developerů, kteří nechápali, že rozumné využití starého objektu by jim přineslo do areálu lze mnohem více návštěvníků než nový dvadsaťpäťposchodový dům. Bylo to však i tím, že u nás nebyl vypěstován vztah k těmto objektům – vše šlo velmi rychle. Jeden den jsme fabriku zavřeli, druhý jsme ji zbourali. Na Západě to bylo jiné.

Tyto objekty stály dlouhé roky prázdné a dobré příklady začali přitahovat. Je to však io kulturnosti národa – když například Tabáková továrna v Bratislavě byla zapsána v seznamu kulturního dědictví, ministerstvo ji neznámo pod jakým tlakem vyškrtli a investor ji zboural. „

Jak oživit průmyslové stavby, ukazuje nejnovější příklad z Česka. Josef Pleskot, považovaný za nejvýznamnějšího českého architekta, dokázal vrátit život plynojemu z roku 1924, který byl součástí Vítkovických železáren. Od minulého roku je v něm vzdělávací, kulturní a kongresové centrum Gong s multifunkční aulou pro patnáct set lidí.

Nelze zachraňovat vše

Výstavbu provází i boj stavebníků s památkáři a občanskými aktivisty. Architekti se shodují, že nelze zachovat všechno staré tak, aby to bylo opět plně funkční a schopné přežít.

„Stoprocentně zachovat staré věci se nedá. třeba najít rozumnou hranici,“ míní Šlachta. Aktivisté podle něj někdy míří mimo, jako například v případě natahující se kauzy bratislavského Parku kultury a oddechu, do záchrany kterého se zapojila i bývalá premiérka.

„Úplně zachování PKO je nereálné, město nikdy nenajde potřebných 30 milionů eur, takže nakonec spadne. Ale proč se nemohlo stát součástí nového projektu – vstupní hala, estrádních sál v něm mohli dobře fungovat. Všude ve světě to takhle funguje, jen nikdo takovou studii neudělal, „dodává Šlachta.

Rozvoj výstavby poznamenal i historická centra

Období po rozdělení přineslo to, co jsme neznali a záviděli západním sousedům. Po pádu železné opony lidé vyrazili do Shopping centra u Vídně a byly okouzleni – vše na jednom místě, obchody i odpočinkové zóny – kavárny, fontánky, lavičky, květiny.

Příjezd developerů v druhé polovině 90. let přinesl tento,, luxus pro obyčejného člověka „ik nám. Na bývalém parkovišti v Bratislavě vyrostlo první obchodní centrum podle západního vzoru – Polus. Mezitím nevídaně spojil nákupy se zábavou – byly v něm kina, bowling, herna i koutek pro děti.

Lidé změnu přijali s nadšením az obchodních center, které začaly přibývat po celém Slovensku, si udělali místo, kde tráví volný čas. Poptávka podpořil investory, shopping pronikali do center, jako například v Žilině.

V krajském městě na Pováží investoři včlenily velké obchodní centrum nejen na bývalé náměstí s parkem při Dome kultury, ale i na Faerské schody v samém centru města. ,, To je takový vykřičení případ, protože tam nebyl prodán veřejný prostor, tam se prodalo náměstí. Táhnout funkce velký shopping do center je velmi háklivá věc. „

„Je velmi nešťastné, když se developeři se svými nákupními centry tlačí co nejblíže k historickým centrům měst, tam pak často vzniká málo hodnotná rýchlokvasená architektura, jak obchodní centra v Banské Bystrici, ve Zvolenu av dalších městech, „myslí si Braňo Hovorka. Historická centra měst platili svou cenu,, rozvoji“ už za socialismu. Martin Paulíny považuje je ničení za jeden z největších hříchů minulosti.

„Žalostná byla neúcta k historickým centrům měst. Tehdejší režim jejich nevěděl využít, tak jejich neváhal likvidovat. Podobný neblahý přístup vládne nyní k cenným stavbám 20. století,“ říká.

zbourat nebo modernizovat

Druhá polovina 20. století přinesla navzdory vládě jedné strany a silnému vlivu ideologie významná architektonická díla, zejména díky společenské objednávce a velkorysému financování státu do 80. let, kdy se režim vyčerpal a upadal do finančních problémů.

„Dodnes obdivujeme vynikající české architektury, například Hubáčková, Prágerove, Šrámkové domy a mnohé jiné, i slovenské stavby, které si čeští architekti cenili a cení dodnes – roztomilé krematorium , Matušíkove domy, Dědečkovu zemědělská univerzita a přestavba a dostavba Slovenské národní galerie, Kuzma památník SNP a několik dalších, „připomíná Pavel panáka.

Památník SNP v Banské Bystrici od Dušana Kuzma považuje za to nejlepší, co se tu v minulosti postavilo, i mladý architekt Braňo Hovorka. Netají, že ho až,, nekriticky obdivuje „. Ze současných architektů ho vzhledem k zásadovost řešení všech staveb nejvíce oslovuje Slovák vystudovaný v Praze Jan Studený. ​​

Na současníků stavby minulosti působí často odpudivě, protože jsou spojeny s časy, na které by mnozí nejraději zapomněli. Dnes se znovu diskutuje, co s nimi.

Mezi takové kontroverzní projekty patří i dostavba Slovenské národní galerie architekta dědečků či bývalý Prior a Hotel Kyjev Ivana Matušíka v centru hlavního města. Zatímco Dědečkovu přemostění plánovaná rekonstrukce zachová a zaveden, osud dalších dvou je nejasný. Mladí architekti a aktivisté se snaží o zachování Matušíkových staveb a jejich zasazení do kvalitnějšího veřejného prostoru. Bývalý hlavní architekt Bratislavy Štefan Šlachta upozorňuje, že to nemusí být jednoduché.

„Nechápu celkem postoje aktivistů, kteří tam chtějí mít veřejný prostor a chtějí zachovat celé objekty. Veřejný prostor v takovém centru města určuje kvalita parteru dokola – když tam nemáte kavárničky , cukrárny, parter bude mrtvý, nebude fungovat. Já jsem všemi deseti pro to, aby se trojúhelník kolem dnešního Tesca zachoval, ale třeba najít rozumný kompromis – zachovat celý hotel Kyjev se nedá. Je nefunkční, nesplňuje požadavky bezpečnosti, má nízkou konstrukční výšku, takže se tam nedá dát klimatizace. „

Město dnes v tomto prostoru potřebuje jiné funkce než v době, kdy vznikly tyto stavby,,, chrám konzumu „, někdejší Prior, je v centru zbytečný. Musí tyto funkce nejdříve definovat a pak vypsat soutěž. ,, Někdo z architektů možná přinese návrh, do kterého se všichni zblázní, „podotýká Šlachta.

Sídliště

Rozdělením federace tři roky po pádu plánovaného socialistického hospodářství končí i éra panelových čtvrtí. Sídliště byly fenoménem minulosti a vysloužili si mnoho pohrdání, pomluvy a negativních emocí. Zda se blížíte k Brně, Nitře, Považské Bystrici, Košicím, na kopci ční panelové monstra. Přesto sídliště měli své plusy. Bylo to levné a rychlé bydlení pro velké množství lidí.

panáky vidí právě v nich kvalitu období, které definitivně skončilo před dvaceti lety. „Velkorysé volné veřejná prostranství takových sídlišť, u těch starších zarostlé vysokou zelení, vlastnící parkový charakter, pokládám za vysokou“ přidanou hodnotu „kolektivního bydlení. Takové lokality se dnes už oprávněně považují za hodnotné a také proto se sem tlačí nová developerská výstavba, „říká.

Sídliště byly daní za přeměnu rolnického Slovenska pro průmyslové a lze je považovat za největší projekt minulosti, ať se na výsledek díváme jakkoli. ,, Masivní přesun obyvatel z vesnic do měst během socialistické industrializace byl nejvýznamnějším počinem socialismu. Nic větší se zde z hlediska architektury a urbanismu nikdy neřešilo, „připomíná Martin Paulíny.

Budoucnost je zelená

Architektura je úzce spojena s politikou a náladou veřejného mínění. Ta se stále více obrací k ekologii a udržitelnosti. I budoucnost našeho bydlení a života bude proto poznamenána zeleným trendem, což napovídají i rozhodnutí na úrovni Evropské unie.

Zatím je příklon k udržitelnosti bydlení zjevný více v Česku, říká Pavel Pokorný, který se zabývá pasivními domy. Za úsporný víkendový dům v Nosič při Púchově získal v loňském prvním ročníku srovnání české a slovenské architektonicky a energeticky výjimečných staveb cenu BEFFA (Building Efficiency Awards).

„Česko bylo vždy více ovlivněno německou kulturou v nazírání na architekturu, její technické parametry. A Západ, zejména německy mluvící země, tento trend jednoznačně prosazují. To je určitě budoucnost, kam se bude architektura ubírat. „

V přístupu k energeticky pasivním budovám vidí největší rozdíl mezi vývojem na Slovensku av Česku. Zatímco u nás tento trend protlačují jednotlivci, v Česku je energetická úspornost požadavkem developerů. ,, Krásně se to ukázalo na tom, jak Češi naložili s emisemi, „říká Pokorný. Zatímco na Slovensku se z prodeje emisních povolenek garážových firmě za 5 eur stal velký politický skandál a na plánované zateplování z nich nešlo nic, Češi je prodali Japoncům za téměř deset eur. Ze zisku spustili program Zelená úsporám a snížení energetické náročnosti přes 70 tisíc domů.

Česko je blíže ik celoplošné normové standardizaci energeticky úsporné výstavby. Zatímco Slovensku norma se připravuje na aktualizaci, našim západním sousedům se podařilo dostat hodnoty energeticky pasivního standardu do české normy, byť i když jen v poloze doporučení. „Ale jak se říká, je to tam,“ konstatuje Pokorný.

Co čeká slovenský architekturu?

Z odborných hodnocení se budoucnost architektonické tvorby na Slovensku zdá optimistická. Nepochybně je tu dost talentovaných dvacátníků, třicátníků i čtyřicátníků, kteří jsou v kontaktu se světem a mají svůj umělecký názor.

„Ačkoliv to není často zřetelné, vývoj architektury směřuje k vyšší obecné kvalitě staveb, vývoj urbanismu zas k větší odpovědnosti za náš společný prostor ve městech,“ míní Martin Paulíny.

„Úroveň slovenské architektury v posledních letech zjevně stoupá, zvedá se průměr, ubývá snah o nesmyslné extravagance, přibývá kultivovaná“ obyčajnosť „, kterou pokládám za rozhodující podhoubí rozvinuté stavební kultury. Je cítit nástup mladší, ambiciózní, přemýšlivá a vzdělané generace architektů. Mnozí se kvůli krizi vracejí domů často z kvalitních zahraničních kanceláří s cennými zkušenostmi, „potvrzuje zkušený architekt Pavel panáka a dodává, že budoucnost vidí nadějně.

Českém se však podle panáky můžeme stále inspirovat. „Česká scéna je pro naši poučná určitě zdrženlivostí vůči nepremýšľavému přebírání aktuálních trendů, výraznějším důrazem na potenciál materiality pro komplexnější oslovení našich smyslů, vnímajících architekturu a ještě mnohým jiným. Je kultivovanější, sebevědomější, intelektuálnejšie zakořeněná a třeba se z ní učit. „

© AUTORSKÁ PRÁVA VYHRAZENA