Půjčky Praha

o půjčkách, půjčování a penězích

Evropa bude nadále brodit blátem (komentář) – HNonline.sk

Dějiny ukazují, že politické procesy mohou směřovat k řešením vyloženě nesprávným. 55892060

Zůstane Řecko v eurozóně, co udělá nový francouzský prezident a nehrozí nové kolo krize španělských bank? To jsou otázky, které si kladou finančníci, ekonomové i lidé, kteří se jinak o ekonomiku nezajímají. Americký nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman už po několikáté dává euru poslední týdny a politici si přes média posílají odkazy o tom, co smí vlády dělat (hlavně ta řecká) a co mohou politici požadovat či navrhovat (francouzský prezident).

Skalní euroskeptici si mnou ruce – oni to už dlouho říkají – a eurorealisti se strachují o budoucnost. Nervozitu občanů a jejich postoj k politickým elity ukazují výsledky německých regionálních voleb. Kancléřka Merkelová vládne Německu v době velké a nečekané síly tamní ekonomiky a není zastáncem lehkovážnému rozdávání peněz z berlínské státní kasy. Přesto si ze západoněmeckých voleb odnesla volební debakl. Je rozumné se ptát, co se dnes v Evropě děje a zda je na čase změnit „evropský plán“ a začít brát vážně scénář „B“. Možná že Evropě dnes něco chybí nebo naopak něco přebývá – například nadbytek integrace nebo samotné Řecko.

Chybí růst

Politika úspor států, která se promítá do omezení státních služeb a růstu daní, trvá příliš dlouho na to, aby občany nenaštvala a nehnala do ulic. Důvodem nepopulárních kroků je rozmarné hospodaření států před krizí, které vyvolává nutnost podstatného a trvalého snížení rozpočtových deficitů. A tento nepříjemný manévr probíhá při slabém růstu ekonomik, který reformy částečně způsobily. Ale nejen ony. Souvisí i se slabou konkurenční pozicí některých zemí, která byla založena ve stejné době „iluzorního blahobytu“ jako nadměrné deficity.

Snímek: Reuters

Na druhé straně roste obava, že pokračující státní úspory nebudou jen dále rozčilovat obyvatel (z nichž se dříve či později stanou voliči), ale že se stanou hlavním důvodem ekonomického poklesu. Růst je jednoduše nutný, ale hledání cest k jeho urychlení a zároveň zlepšení situace státní kasy připomíná kvadraturu kruhu.

Správné řešení dnešní situace existuje jen teoreticky. Ve fiskální oslabených zemích se každé poľavenie ve snižování deficitů může projevit nárůstem ceny za úvěry potřebné pro stát. Zahrávat tam si s ideou „prorůstový rozpočtů“ je nebezpečné. Jistě by pomohlo, kdyby růst podpořili země, které na to „rozpočtově mají“. Ani to však není snadné. Hlavnímu „podezřelému“, německé vládě, se do toho zjevně nechce, neboť obezřetnost se v nejisté době vyplácí

Další z možných cest, vznik evropských dluhopisů, díky kterým si slabé země „půjčí německou důvěryhodnost“ a nebudou muset tak rychle škrtit své rozpočty, není politicky reálná – pro dnes rozpočtově slušně (ne skvěle) vypadající země je příliš nebezpečná, protože záruky, že příjemci této pomoci nepolevit v reformách, se hledají těžko. Takže ačkoliv dnešní politika poměrně rychlé konsolidace rozpočtů není zrovna optimální, vzájemně přijatelné řešení, které by skloubili požadavky růstu a potřebných škrtů, se logicky jen těžko může podařit.

Je Řecko navíc?

To, jak moc se platí za nezodpovědné zadlužování, cítí obyvatelé Řecka každý den. Propad ekonomiky náklady na opravu mnohaletých chyb stále zvyšuje a podezření lidí i některých ekonomů, že nekompromisní podmínky poskytnutých půjček situaci neusnadňují, nejde snadno vyvrátit. Avšak klíčoví věřitelé (unie a Mezinárodní měnový fond) úvěry poskytnout nemusí, je to pro ně riskantní a nepopulární. Zato tamní ekonomika by se bez nich zhroutila.

Politická karta „drastických a nespravedlivých podmínek“ na voliče zabírá, ne však na věřitelů. Ti budou na jednání o změně podmínek půjček vlažní a ultimáta jejich ochotu nezvýší. Řecko se sice blíží ke stavu, kdy by jeho rozpočet bez splátek půjček a úroků mohl „s odřenýma ušima“ fungovat, ale to platí jen teoreticky. Pokud by řecká vlády přestala závazky jednostranně platit, dostane se do právní i funkčně těžko řízené situace. A řeckou ekonomiku přivede k chaosu, ze kterého povede cesta jen přes další půjčky.

Dokonce i populisticky laděná část Řeků chápe, že opuštění eura situaci neřeší, ale jen zhorší. Počáteční propad hodnoty drachmy nemalou část lidí obere o majetek a průvodním jevem vystoupení z eurozóny by byl zřejmě pád finančního systému. O tom, že by si Řecko jako čistý příjemce peněz z evropského rozpočtu a beneficient řady politik EU vystoupením z měnové unie nepomohlo, lze také těžko pochybovat.

Konstatování, že setrvání Řecka v unii i eurozóně je nejlepším ze všech špatných řešení (ale nejvíce pro něj musí dělat samotní Řekové), není výrokem nervózních eurooptimistov, ale konstatování faktu. Avšak dějiny ukazují, že politické procesy mohou směřovat ik řešením „zlým“ a země, tedy jejich občané, se s nimi za nemalých nákladů musí vyrovnat.

Chybí plán?

Uvedené argumenty jsou podobné jako ty, co mohli zaznít před rokem či několika měsíci. Pokud nedojde k dramatické, nyní těžko předvídatelné změně, budou platit iv případě, když za pár měsíců dojde k dalším problémům. Plán „B“ prostě není, protože jeho vytvoření a domyšlený do všech důsledků není možné.

Rozmontovat od unie „na požádání“ jednotlivých politiků (euro, Schengen či části společného trhu) nebo země prostě jen tak nejde. A to nejen právní. První z postupů by vedl k nepřehledné a nestabilní Evropě (stále se měnící podle výsledků voleb), navíc s hrozbou postupného znefunkčnění oblasti nejen pro nás nejdůležitějšího – společného trhu. Druhý by vyústil v ještě větší tlak na dnes slabé země, aby unii, k radosti části finančníků, opustili.

V Evropě jde o hodně. Nejen její obyvatelům, z nichž většina si „odebrání“ toho, co pro ně evropská integrace přinesla, dokáže jen těžko představit. Hlavně politikům. Ti s obavami hledí na průzkumy popularity a přemýšlejí, co je ta nejlepší cesta, jak udržet vládní funkce nebo je získat. Jisté je, že růst ekonomik, více pracovních míst i lepší situace státních kas by byly pro všechny tou nejlepší medicínou. Bohužel, většina politiků posledních dekád věděla najít cestu k růstu jen přes růst výdajů státu a nárůst dluhů. Tato cesta je dnes pro většinu zemí nejen v Evropě zakázána. A hledání jiné cesty se zatím moc nedaří. Málo elegantní „brodění se blátem“ bude ze všech těchto důvodů zřejmě pokračovat. Přinejlepším.

Luděk Niedermayer, viceguvernér České národní banky. Snímek www.cnb.cz Luděk Niedermayer

Deloitte ČR

ihned.cz [1]

References

  1. ^ ihned.cz (dialog.ihned.cz)