Když zaprší v Moskvě, je mokro iv budově ÚV KSČ, říkalo se před listopadem 1989. Proč potom Kreml v době sametové revoluce mlčel a zaujal k ní pasivní postoj? No bylo to opravdu tak? Sověti se rozhodli nezasahovat vojensky či otevřeně mocensky, situaci se však pokoušeli ovlivňovat jinými prostředky. Hovoří o tom svědectví některých aktérů tehdejších událostí i nejnovější zjištění historiků.
Vadim Medveděv (vpravo vzadu za Gorbačovem) přiznal, že volba Jakeše za šéfa KSČ nebyla šťastná. „Měli jsme postupovat energičtěji a důsledněji,“ uvádí ve svých memoárech.
Autor: archiv Pravdy
Zvláštní pozornost si zasluhují vzpomínky a studie Valerije Musatova, který před dvaceti lety pracoval jako zástupce vedoucího mezinárodního oddělení v centrále Komunistické strany Sovětského svazu (jeho šéfem byl známý diplomat Valentin Falin). Později se musíte stal velvyslancem v Maďarsku a dnes působí v Ruské akademii věd.
V den odstoupení Miloše Jakeše z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ se musíte nacházel v Praze jako emisar Alexandra Jakovleva, tehdy druhého muže v Kremlu a vlastně „architekta“ politiky perestrojky .
Podle některých zdrojů právě musíte zprostředkoval v osudové chvíli rozkládající se politickému vedení Československa důrazný odkaz Moskvy: „Sílu nepoužívat nikdy, nikde av žádné podobě!“ (velvyslanci Viktoru Lomakin Kreml asi přestal důvěřovat).
O nico spíše přinesl styčný důstojník z generálního štábu v Moskvě rozkaz pro Střední skupinu sovětských vojsk. Její velitelství bylo v Milovicích, jen asi třicet kilometrů od Prahy. Čtyři divize se nacházely v Čechách, jedna na Slovensku, celkem asi 70 tisíc vojáků. Ten rozkaz zněl: kasárna za žádných okolností neopustit.
Vasil Michajlovič a ti druzí
Psal se 24. listopad 1989, náměstí v Praze a dalších českých a slovenský městech začali zaplňovat davy nespokojených lidí. V ten den se zároveň začínalo zasedání ÚV KSČ a někteří pražští „jestřábi“ volali po nastolení pořádku tvrdou rukou.
Ministr obrany Milan Václavík navrhoval použít dvě nízko letící stíhačky, které by prý dokázali rozprášit statisícové mítinky organizované Občanským fórem. Někteří tajemníci byli spíše za povolání jednotek lidových milicí do metropole. Druhý den ráno stáli na předměstích Prahy autobusy a náklaďáky se čtyřmi tisícovka milicionářů. Zanedlouho však putovaly tam, odkud přišli. Kreml si nepřál krveprolití. A co tedy chtěl?
„Byli jsme za to, aby Jakešovo vedení již dále neodkládalo reformy, neboť čas pracoval proti němu, ale nebyli jsme vyslechnuti a další personální výměny přišli opožděně,“ uvedl musíte začátkem jara 1990 v rozhovoru s autorem těchto řádků, který byl tehdy v Moskvě stálým zpravodajem Pravdy.
Dnes je musíte otevřenější av studii Rozpad socialistického společenství přiznává, že kremelský aparát na pokyn Gorbačova připravoval výměnu konzervativních vůdců v spojeneckých zemích již od jara 1987. „Říkali jsme tomu dostat k moci malých Gorbačova,“ poznamenává musíte.
V Moskvě se tehdy hledala náhrada za přestárlého a churavějící Gustáva Husáka, kterému přisoudili už jen roli prezidenta bez významnějších pravomocí. Bylo však třeba hledat kompromis mezi dvěma křídly. Jedno představoval Vasil Bilak (v Kremlu nazýván Vasil Michajlovič), druhé – Lubomír Štrougal. Oběma jakžtakž vyhovoval jedině Jakeš, který řídil politické čistky na začátku normalizace.
Vadim Medveděv, který měl v sovětském vedení bezprostředně na starosti styk s představiteli komunistických stran východního bloku, s odstupem času připouští, že to nebyla šťastná volba „Měli jsme postupovat energičtější a důsledněji, „uvádí ve svých memoárech. Tehdy mu však Jakeš připadal podle všeho přijatelný, prý se vyznal v ekonomice a strouhal poklony gorbačovské politice „nového myšlení“.
Eto vaše dělo
Jakeš v křesle generálního tajemníka ochraňoval i těch, kteří v roce 1968 pozvali do Československa sovětská vojska a později rozběhli tvrdou normalizaci. Vydával se sice za reformátora, ale sám Husák o něm krátce před smrtí řekl, že „perestrojky a jejího vlivu na náš vývoj se bál jako čert kříže“.
V létě 1989 se Jakeš zkompromitoval výrokem „sám jako kůl v plotě“ z interního projevu před stranickým aktivem, který pak koloval v národě na kazetách.
Víkend po zásahu policie proti studentům trávil generální tajemník v stranickém rekreačním zařízení na Slapech. Tehdejší šéf městské organizace KSČ v Praze Miroslav Štěpán tvrdí, že služba na ústředně ho odmítala propojit. Jakeš si prý nepřál, aby ho kdokoliv vyrušoval.
Probrala ho až zpráva o „mrtvém“ studentovi. Sám Jakeš ve svých pamětech uvádí, že o incidentu se dozvěděl v neděli dopoledne! z telefonátu ideologického tajemníka Jana Fojtíka, který se vrátil z pracovní návštěvy v Moskvě.
„Požádal jsem ho, aby to ověřil v ČTK, nemohl však v Praze nikoho najít,“ píše Jakeš. Ale proč takovou informaci ověřovat v tiskové agentuře, když jsou na to povolanější orgány?
S Fojtík jsme se my českoslovenští novináři akreditovaní v Moskvě setkali nakrátko po jeho přijetí Medveděvem. Bylo to v podvečerních hodinách 17. listopadu! Ti dva měli spolu jednat zejména o možnostech nového výkladu srpnových událostí roku 1968.
Během pressfoyer Fojtík tvrdil, že „vstup spojeneckých vojsk se nebude přehodnocovat“ a že nadále platí Poučení z krizového vývoje. Medveděv v pamětech uvádí, že sovětská strana již byla připravena změnit postoj, očekávala však iniciativu „ze strany československých přátel“ …
Historici předpokládají, že Gorbačov se začal odvracet od Jakeše a spol. už v létě 1989, když s ním nechtěl telefonovat během dovolené na Krymu. Pár měsíců předtím upozorňovali Jakeše jeho tehdejší partneři z Polska a Maďarska, že nemá smysl se obracet na Gorbyho s žádostí o pomoc. Dočká se prý stereotypní odpovědi: „Eto vaše dělo“ (to je vaše věc). Na rozdíl od Leonida Brežněva to však Gorbačov myslel velmi vážně …
V moskevských novinářských kruzích se už začátkem podzimu 1989 povídalo, že nástupcem Jakeše bude nejdříve Ladislav Adamec, tehdejší československý premiér, pro kterého má prý Gorby určitou slabost. Tímto úvahám zřejmě nechyběl reálný základ. Ještě začátkem listopadu se měl Jakovlev vsadit s Musatovom o láhev šampaňského, že otěže muže číslo jedna v československé politice brzy převezme Adamec.
Ale jak víme, nakonec se tak nestalo. Uprostřed jednání s Václavem Havlem a dalšími představiteli opozice odcestoval Adamec do Moskvy, aby si promluvil s Gorbačovem a získal jeho výraznější podporu.
Od sovětského emisara měl příslib, že se s ním Gorby setká mezi čtyřma očima. Z toho však sešlo a schůzka se neuskutečnila. „Gorbačov, zkrátka, hodil Adamce přes palubu,“ myslí si jeho tehdejší poradce Oskar Krejčí. V té době se už vrátil z exilu do Prahy někdejší spolužák Gorbačova během studia práva na moskevské univerzitě Zdeněk Mlynář, jinak Dubčekův blízký spolupracovník v období Pražského jara. Ale kdo by vyzvednout na nejvyšší stranický post exulantů?
Mimochodem, obnovené vedení KSČ se o Mlynáře začalo zajímat až na zásah Kremlu, po telefonátu Jakovleva. Prý mu něco nabídnout. přislíbili. Již nestihli …
Byl tu však i samotný Dubček. Ale jak tvrdí ve své nejnovější knize český historik Antonín Benčík, musíte koncem listopadu 1989 neprojevil o setkání s Dubčekem žádný zájem. Raději jednal s představiteli Občanského fóra.
Je možné, že důvodem byl „syndrom roku 1968“, který svazoval ruce nejen mnohým tehdejším československým, ale i sovětským politikům. Málo se ví, že Jakovleva vyslal Kreml v době sovětské invaze do Prahy, aby tam zajistil mediální podporu pro kolaborantské „dělnicko-rolnickou vládu“, která se však nakonec nezformované. Jakovlev byl tehdy zástupcem šéfa sovětské stranické propagandy. Medveděv byl zase někdejším spolužákem Fojtíka na moskevské vysoké stranické škole …
Už nám šli na nervy
Jakeš padl, ani jeho však nenahradil malý československý Gorby. Bývalý přednosta stanice, nevýrazný Karel Urbánek nesahal strůjcem perestrojky ani po kotníky. Teorie o 17. listopadu jako spiknutí tajných služeb s cílem svrhnout Jakešovo vedení a zaměnit ho schopnějším dokonale popřela právě volba urbánkovskej garnitury.
Ze staré gardy to na nočním zasedání ústředního výboru asi nejdříve svitlo Antonínu Kapek, bývalému šéfovi pražské stranické organizace, který prohlásil: „Přišli jsme o všechno: prohráli jsme předsedy vlády i prezidenta. „Plénum moderoval Slovensku první tajemník Ignác Janák. „Na závěr si zazpíváme Internacionálu,“ řekl o půl čtvrté nad ránem. V této sestavě to bylo naposledy.
O dva týdny nato rezignoval Husák, demisi podal i předseda federální vlády Adamec. O další dva týdny se stal prezidentem Havel, který se dohodl na spolupráci s novým premiérem – Slovákům a Straník Mariánem Calf. Komunistická strana se ocitla na vedlejší koleji.
V rozhovoru s Helmuta Kohla v červenci 1991 Gorby na adresu bývalých satelitů lehkovážně přehodil. „Už jsme jim šli na nervy. A oni nám. „
Ještě dříve, na setkání s maďarským partnerem Károlyi Grószom se Gorbačov vyjádřil, že ročně vynakládal Sovětský svaz na pomoc socialistickým státem 20 až 30 miliard dolarů. „To se musí skončit.“
Jistě, všechno bylo mnohem složitější a rozpad bloku i sovětské říše Gorbačova musel ve skutečnosti mrzet. Na podzim 1989 měl však plné ruce práce s vnitropolitickou krizí a ohromnými problémy se zásobováním ve vlastní zemi. Proto cestoval po světě a jeho bývalí pomocníci vzpomínají, že kde přišel, tam žádal o půjčky. Ale získával jejich stále obtížnější.
Věřitelé projevovali nespokojenost s Moskvou, co se týče splácení dluhů. Západní vlády trvali na dalších garancích. A na revanš požadovali mimo jiné liberalizaci poměrů ve střední a východní Evropě.
Podle Strobel Talbotta, bývalého náměstka ministryně zahraničí USA, Gorbačova nikdy ani ve snu nenapadlo, že během několika měsíců se státy východního bloku dostanou z oběžné dráhy SSSR a Varšavský pakt se jednoduše zhroutí. „Kdysi odvážný iniciátor revoluce najednou zmateně pozoroval důsledky vlastních činů,“ konstatuje Talbott.