Herec a režisér Martin Huba peče před Vánoci vynikající makové záviny. Tento zvyk si asi ponechá, ačkoli by v příštím roce – čeká ho sedmdesátka – chtěl trochu pozměnit svůj život a více chodit například po horách. Zdá se však, že kamera a divadlo ho zatím na penzi nepustí. V SND se začala hrát nová inscenace v jeho režii Také koně se střílejí a začátkem roku bude mít premiéru Hollandové film o Janu Palacha Hořící keř, ve kterém hraje. Jak režiséra ho čekají v Komárně. Na ústup do pozadí to vůbec nevypadá.
Slovensku herec Martin Huba.
Autor: Pravda, ROBERT HÜTTNER
Jsou pro vás Vánoce rutina nebo jejich vždy prožíváte nanovo?
Pro mě rutinní na Vánocích je pouze to, že se rutinně těším – každý rok jsou mi stejně drahé. Možná je to i profesionální úchylka: herci si i po stý jednou prožitou zkušenost na jevišti nasimulovat jako novou, ale při Vánocích to nemusím dělat. Upřímně se z nich těším a jen co skončí, těším se na další. V rodině jsme vždy ctili tradice a Vánoce jsou jedním z dominantních rodinných svátků.
Kolik vás bude kolem stolu?
Začínáme tři, s mladší dcerkou, a druhý den přichází starší dcerka se třemi vzácnými vnoučaty as manželem, pak pokračujeme u mé starší sestry, kde se počet zvýší o její Family a na Štěpána se již setkáváme celá rodina. Počet lidí kolísá podle toho, zda jsou všichni v Bratislavě, ale je nás asi 25.
Dcera přichází z Tater, kde žije. Trávíte jistý čas i vy v Tatrách?
Na svátky vždy připadnou nějaké představení, takže musím být v Bratislavě, ale pak v lednu nebo v únoru do Tater na několik dní chodíváme.
Jste známý milovník hor – to osud byl k vám takový žičlivý, že se dcera do Tater vydala, nebo jste to troška „řídili“?
Obávám se, že – ačkoliv nechtěně – jsem to dost řídil. Jsem skutečně závislý na pobytu v horách či v lese a asi jsem tuto touhu u mých dětí také vzbudil. Přesněji – u starší dcerky, protože tu mladší jsem spíše horami vyděsil. Když měla asi šest, vytáhl jsem ji v mimořádně špatném počasí na Gerlach. Strhla se sněhová bouře, bylo to náročné, a ona s pobytem ve vysokohorských podmínkách skončila. Rada chodí do Tater, ale je spíše údolní typ. Starší dcerku okouzlil právě pobyt v řidším vzduchu a také se jí stal osudem. Začala tam nacházet své lásky, zájmy, pěkné romantické chvíle. S manželkou jsme děti od malička do hor vodili, ale nebyl to žádný nátlak. Byli jsme přes rodičů a prarodičů na hory naučení. Já jsem musel iv noci přespávat venku, dědeček na tom programově trval a naučil nás nebát se v přírodě. Dnešní lidé hory obdivují, dívají si fotky v kalendářích, ale cítím to iu kamarádů a jiných smělých lidi, že mají jakýsi pocit nejistoty a strachu ocitnout se – tak skutečně – v přírodě.
A o Tatry se netřeba bát?
Toto je velmi vážná téma! Na samostatný rozhovor! Jsem, pokud jde o lýkožrouta, mezi dvěma mlýnskými kameny, protože chápu stanovisko vzdělaných lesníků (můj zeť je lesní inženýr) a snažím se pochopit i stanovisko ochranářů, kde jsou zase moji bratranci špičkově zainteresovaní v ochranářských hnutích. Mě laika nejvíce mrzí neschopnost vést dialog a uznat si navzájem určité procenta argumentů. Zdá se mi opravdu nepřirozené nechat les žrát lykožrútom, když je jasné, že on má své pudy a když dozery jeden strom, tak skočí na ten druhý, zdravý. Tatranské lesy jsou těžební lesy, které vysadil člověk, takže člověk by se měl o ně starat, nemůže to jít samospádem. Navíc pokud se následky samospádem budou moci hodnotit o sedmdesát-sto let. To mi připadá trošičku pohodlné a nezodpovědné. Překáží mi zejména celoplošnosť a diktát těchto rozhodnutí. Proč alespoň na některých úsecích se nevyzkouší jiný postup? Pokud budou obě strany nekonečně dohadovat – lýkožrouta se to bude jen líbit.
Pojďme k příjemnější tématu – díváte přes Vánoce pohádky?
Dá se říci, že dívám pouze pohádky. Televize sice vypadla z mého spektra zájmu, ale staré pohádky si rád podívám. Tam mám pocit, že se dozvím nejvíc pravdy, tam se cítím nejméně klamán. Mám pocit, že vlci, Karkulka a Popelky to se mnou myslí opravdovostí. Tam se totiž dohodneme, že jde o pohádku. Ty ostatní hry na pravdu a na autenticitu mě už unavují. Jsem odchován na Dobšinského a Andersenovou pohádkách a myslím si, že pohádkový svět je velké bohatství.
Vědí to dnešní děti a jejich rodiče?
Není to ideální, proto i kolegové začali s akcí, která se mi velmi líbí – hodina čtení dětem nahlas. Ukazuje se totiž, že dnes děti nevidí, co čtou. My jsme si v dětství představovali strom, který se v pohádce vzpomínal, sovu, která na něm seděla, veškerý děj. Dnešní děti dostávají z televize sice technicky kvalitní, ale velmi agresivní obraz příběhů – v jedné sekundě jsou tři až čtyři obrazy. Dětská hlavička neumí tak atraktivní vidět, a proto se vlastního obrazu vzdá. Děti vědí sice ze sledování filmů například mnoho slov, ale žijí bez vnitřního obrazu. Když člověk zavře oči a nic nevidí, je to velká škoda. Proto psychologové doporučují, aby rodiče dětem večer četli pohádky. Dítě tehdy není zaměstnány námahou, kterou musí vynaložit na samotné čtení, a uvolňuje se mu fantazie. Dětem nahlas veřejně četla například i Meryl Streepová.
Na první pohled by se mohlo zdát, že dynamika obrazu podnítí fantazii …
Ne, děti se bojí vytvořit si vlastní obraz, když jejich fantazie nedokáže konkurovat tomu, co vidí v televizi. Jejich představivost je mnohem prostší, „nedokonalejšia“. Ztráta obrazu se bohužel přenáší i do dospělosti. Tito lidé například nejsou schopni například něco tušit. Chybí jim představivost. Když zavře takový člověk oči, nic nevidí a podléhá panice. Pak si zkouší vytvořit si ten obraz uměle, pomocí něčeho – nechci to ani pojmenovat. Člověk totiž potřebuje obsáhnout i ten neskutečný svět a ti, kteří nejsou schopni si ho přirozeně vytvořit, utíkají k umělým světem.
Často naříkáme, že kolem nás je hodně zla. Jak se k tomu staví umění?
Je to složitější, ale dá se říci, že zlo je přirozenou součástí bytí. Jde jen o to, zda mu čelíme, nebo se staneme jeho obětí, nebo dokonce strůjcem toho zla. Já v současnosti považuji za největší zlo, ohrožující naši důstojnou existenci, to, že jsme dobrovolně přijali fakt našeho zhlúpnutia. Kde se otočíte, počítají s naší hloupostí a my jsme tu hru přijali.
Jak se hraje ta hra?
Není přece možné, aby vám někdo nabízel půjčku, na níž prodělá, ale bude vám tvrdit: Vem, strašně se ti to vyplatí! A lidé uvěří. Nemají jako vyžít, ale vezmou si půjčku na dovolenou. Nejprve je to fajn, ale tři dny před koncem se začnou trápit, jako dluh zaplatí. Nebo: všichni politici mají takové fantastické programy, že ani Pán Bůh by nebyl schopen je splnit, ale my se tváříme, že to je normální. A přitom víme, že to je absolutně lež. I oni to vědí, a vědí i to, že my to víme, ale přijali jsme hru na blbých a hrajeme ji. To považuji za velké nebezpečí, neboť ta hloupost se podepíše pod mnohé zlo mezi námi.
Herec Martin Huba spolupracoval s Alešem Votava na několika inscenacích.
Autor: Robert Hüttner
zmůže tedy něco umění?
Většina masmédií nabízí program na totálně zhlúpnutie. Kdysi byl jeden televizní program, ale dávali tam Balzac, Shakespeara, byla tak nastavena určitá hloubka uvažování. Dnes jde o to, aby uvažování chytlo „hloubku“ dnešních programů. S tím se počítá. Na tom přijetí, „chycení se na háček“, se dá totiž strašně dobře vydělávat. A čím jsem hloupější, tím snadněji ty háčky hltám. Dnes je devadesát devět procent produkce o tom, že „ten s tou a ta s tím“ a podobně. Cílem je dostat lidi do závislosti a vydělávat na tom. Přesvědčují nás například, co všechno potřebujeme. Moje babička měla jedny sváteční boty, sice elegantní , ale jedny, a ty měla obuté každé Vánoce po dvacet let, co jsme byli spolu. Nepotřebovala jiné a nebyla méně šťastná než někdo s dvaceti páry. Nyní se Podněcujeme navzájem, že konzum nám přináší štěstí a pokud na to nemáme, tak si na to zapůjčíme. A potom bác!
Vybrali jste si inscenaci I koně se střílejí z těchto důvodů? Kdy jste stejnojmennou povídku poprvé četli?
Nejprve jsem viděl Pollack film, který měl sociální akcent, McCoyova povídka je pojatá více existenciální. Je trošku objektivnější k osudu člověka, nenachází viníka tak jednoznačně, jak ho našel Pollack (obvinil společnost). V divadle mluví živý člověk k živým lidem a je tedy zákonité, že se mluví o tom, co lidi trápí, co zasahuje do našeho bytí. Mám pocit, že to je právě to, že jsme (jako kdyby) zhlúpli a hloupneme dál, což je obrovská nespravedlnost, protože my nejsme hloupí. To pouze někdo ví velmi šikovně manipulovat situacemi, až nás dostane, kam chce.
I vy se dáte?
Kdysi jsem věděl třista telefonních čísel zpaměti, dnes nevím ani vlastní. Kdysi jsem byl pyšný, jak vím dokonale couváním těsně zaparkovat, dnes to nemusím vědět, protože mám zařízení, které to udělá za mě. Druhou signální soustavu stále častěji vypínáme. Je to pohodlné, ale nebezpečné. S obrovskou radostí vyděláváme na to, abychom si mohli vypnout druhou signální soustavu a různá zařízení myslí za nás. A pokud to domyslíte ad absurdum – ideální představa asi je, že nebudeme myslet vůbec. Vždyť i je velmi pohodlné večer si sednout do křesla, zapnout televizi a nemyslet.
Představení I koně se střílejí možná i takového diváka vytáhne do divadla. Lidé si říkají, že to bude něco takového působivé jako populární Tančírna. Tanec představení může umocnit? Jaký je to prostředek pro režiséra?
Při této inscenaci jsme museli dávat pozor, aby to nebylo jen o tanci, ale o tom, jak se tanec dá zneužít. Jak se dá zneužít utrpení. Samozřejmě, když člověk tančí šest set hodin, oni tančili dva měsíce, tam už důstojnost odchází. A lidi zajímá jen jako kdo trpí, kdo odpadl a ne nějaká taneční figura. Lidé si kupovali lístky na tu atraktivitu, protože člověk se rád dívá na utrpení bližního svého. A když je utrpení největší, tehdy nastává největší radost, protože peoplemetry stoupají. Rychlejší stoupají, když se na obrazovce ukáže poprava, než reportáž z pařížské knihovny. A někdo na tom vydělává.
Myslíte si, že to lidé nevědí?
Jak v té inscenaci Také koně se střílejí – všichni vědí, že jen jeden vyhraje, ale podstupují to. Vzrušuje je to kroucení se do kolečka, podlehnou mu, a tak se to dělá dnes obecně. Já jsem už například v obálce dostal i klíč od auta, které údajně vyhraju, protože jsem nejtěsněji ze všech k výhře.
Co jste měli ještě udělat?
Měl jsem si už jen určit barvu a pokračovat ve hře. Dnes převládá přesvědčení, že všichni vyhrávají, udržují vás v transu. Ty podvody jsou velmi rafinované a kořistí z utrpení druhého. Ten nás lže, ten nás klame … Svého času jedna babička, která chodila na mítinky, řekla: Já vím, že mě lže, ale já mu věřím. To je nyní základ naší existence. Lež jako metoda práce. Proto bych byl rád, aby ty „koníci“ upozornili na mechanismus klamání, na mechanismus nezájmu o naše štěstí, přestože celé se to děje pod hlavičkou cíle udělat nás šťastnými. Sám jsem překvapen, kolik lidí to ve hře postřehli: ohrožuje nás skutečnost, že jsme ochotni hrát těch hloupých.
Těžké poselství pro jeviště, od kterého lidé zároveň očekávají zábavu. Je to zároveň obvinění. Nemohou se cítit diváci dotčeni?
To představení kritizuje každého z nás, sebe z toho nevyjímá. Každý se nějak podílíme na ohlúpnutí. To tedy třeba podat natolik laskavě a komunikativní, abychom diváka neodstrašili a aby to odmítnutí nenastalo dříve než přijetí té informace. A v tom je tanec pro nás dobrým společníkem, neboť tanec se lidem promlouvá od pravěku. Pohybová reakce na emoci je iu zvířátek prvotní. Vyjadřuje radost, strach, agresivitu, lásku. Fenomén tance miluju, protože je to čisté vyjádření a je to i krásný nesmysl – potit se, vrtět se na tom parketu a mít pocit radosti. V uvedení tance na jeviště nám neuvěřitelně pomohl Peter Modrovským. A herci odvedli penzum námahy, ačkoli tanec není jejich profese.
K Táni Pauhofová jste do hlavní role obsadili mladého herce Jakuba ledňáčka. Nemají z vás mladí herci trému?
ledňáčka jsem znal ze školy az některých úkolů. Patří na jeviště, má i ještě věku přiměřený „naivní kukuč“, protože jeho postava musí přinést na scénu čistotu. Jeho výhodou je i neokukanosť, neboť mnozí herci si nesou na jeviště své seriálové postavičky a režiséři to nesnášejí. Říká se totiž, že to zvyšuje návštěvnost divadla. Jsem rád, že jsem se rozhodl pro ledňáčka. A tréma? Když vidím, jak se někdo snaží, jak mu na výsledku záleží, vážím si to a on cítí, že nebudu zlý na takového člověka. Tam, kde je třeba, tam ale vycenil zuby, protože bez toho se nedá ukočírovat pětatřicet lidí.
Sám jste se obsadili do role castingových režiséra. Co jste chtěli přes něj vyslovit?
Já stále věřím, že to bylo správné rozhodnutí. Záleželo mi na tom, aby v tom ztvárňovaní nehodnotovom systému zaznělo i něco hodnotného. Důležité je totiž nejen konstatovat, že jste klesly, ale i ukázat jak hluboko jste klesly. Proto na začátku zastihneme herečku na castingu, kde předvádí Janu z Arku. Představuje hodnotu, jejíž je schopna, ale na to náplně: „Tak, děvče moje, dneska ne, tam si dej striptýzové kalhotky a zkus to raději jinde.“ A já jsem si ještě řekl, že když už Janu, tak Janu před inkvizitory. Zkrátka, nechtěl jsem začít představení hned showbyznysem, ale hned říct, že tanečníci mají i jiný rozměr. Je to tak – člověk by i byl schopen vytvořit či rozeznat hodnotu, ale – musí splatit splátku, a tak je nucen přijmout nedůstojnou roli. A když je člověk vmanipulovaný do ztráty své důstojnosti, je to bolestnější proces, jako když se pro to rozhodne sám.
Nedávno měla dernier vaše úspěšná sólová hra Kontrabas. Kolik let z blížící se sedmdesátky jste prožili s tímto představením?
Dvaadvacet. Nedávno jsem měl dernier. Měl jsem čtyřicet osm let, když jsem Kontrabas začal hrát. On tam stále obdivuje mladé sopranistky a už se mi to nezdálo pro mě vhodné. Tato Süskindova hra mi přinesla mnoho radosti, myslím, že i divákům. Pochodil jsem s ní po světě, stal jsem se i čestným členem svazu kontrabasisty na Slovensku. Jediné, co se nedalo uskutečnit, byl zamýšlen festival kontrabasisty, protože – kdo by vyseděl všechny představení?
Je vám smutno z dernier? Máte hru vyznačenou na videu?
V životě jsem se na své představení z nějakého nosiče nepodíval. Jsem dost sentimentální, ale nemám rád ten stav, tak nač se tlačit uměle do těchto poloh … Byl to kus života, to je pravda, ale vše se posunulo, nic se nedá dělat. Změnil se i charakter publika ve Studiu L + S, takže, nelituji.
Co budete dělat po sedmdesátce?
Penze! Volný čas! Vstát kdy chci a ne kdy musím. Mám ještě nějaké povinnosti, například v Komárňanská divadle, kde mám spoustu žáků a jsou to velmi dobří herci. V Čechách jsem dokončil pěkné představení, které rád hraji – příběh Bergmana, Ulmanovej a jejich dcery. Udělal z Ulmanovej umělkyni, ale jako ženu ji zničil. Je to tvrdý pohled od zákulisí, Bergman se tam k mnohému přiznává a je to prožité a prebolené. V Praze jsem v létě dokončil – nicméně jsem neměl ani den prázdnin – film sukničkář z operního prostředí a dokončil jsem film o Janu Palacha Hořící keř s režisérkou Agnieskou Hollandová.
Oblíbené je představení Škvára a vášeň. Umíte si tuto hru představit jako film? Chtěl ho točit Miloš Forman …
… pak ale prodal práva Svěráka mladšímu a ten se byl iu nás podívat na představení, ale nějak to ustalo. Viděl jsem Popel a vášeň v Londýně, kde hraje Jeremy Irons. Po představení jsme se i povídali. V Anglii je velmi dobrý zvyk, že herci se po představení vyprávějí s diváky. Když někdo projeví zájem, jsou k dispozici. Stačí deset minut. U nás toto podle mě velmi chybí. Lidé by se stali svým způsobem příslušníky divadla, cítili by se tam víc doma. Herci se toho ale bojí, přestože mají pravdu v tom, že obvykle se nejvíce ozývají různí exhibicionista, ale já bych do toho šel is tím rizikem. Mně by se to líbilo.
A pokud jde o Popel a vášeň, je to jeden z mých nejoblíbenějších titulů. Byl jsem až šokován, kolik si to představení našlo diváky a jakých konkrétních diváků. Já jsem si myslel, že to zahrajeme desetkrát, že to je pro Bratislavu příliš exkluzivní titul, ale hráli jsme to už 130-krát a někteří to viděli i vícekrát. Takže, i když jsem mluvil o tom, že hloupneme, tato zkušenost znamená pro mě určitou naději.
© AUTORSKÁ PRÁVA VYHRAZENA