Zlatica Kušnírová (23): Vzala bych ledajakou práci
Mám dvě dcerky – Nelu (2) a Miško (5) – a jsem z Myjavy. Žiji z rodičovského příspěvku, ale protože jsem s dětmi sama, na uživení rodiny to nestačí. Jsem vyučená švadlena a hledám si práci.
S dětmi žiji v ubytovně, kde mi město poskytlo 1-pokojový byt. Snažím se dělat alespoň na aktivační pracích. Dělala jsem už i jako montážní pracovnice v Senici, později ve firmě na výrobu součástek do aut.
Samé odmítání
Jak Polrómka se při hledání práce většinou setkávám s odmítáním. Bez stálé práce jsem už od roku 2008. Ráda bych dělala cokoli. Dokážu se přizpůsobit i se rychle učím. Cestovat za prací nemohu kvůli dětem. Chvíli jsem pracovala jako pokladní v Praze, ale musela jsem se vrátit. Příjem mám 236 eur rodičovský příspěvek a aktivační příspěvek, který mi však již končí. Za nájem dávám 136 eur, a když vše poplatné, zůstane mi 100 eur. Mladší Nelka však ještě potřebuje plenky, mléko, obě také ovoce a oblečení … Půjčky se snažím nemít, ale kdoví? Práci si hledám nejen na úřadu práce, ptám se i po fabrikách a obchodech v okolí.
Ľubica (50) z Trenčína: Z příjmu nám nic nezbývá
Vystudovala jsem psychologii a do svých 38 let jsem pracovala ve školství. Během mateřské dovolené jsem dostala výpověď a už deset let se mi nedaří najít si adekvátní zaměstnání.
Foto: Julo DUBRAVAY
Manžel (57) je vyučený letecký mechanik a bez stálé práce už čtyři roky. Bydlíme v 4-pokojovém bytě mé mámy (82) a vyděláváme si alespoň pracemi na dohodu. No příjem z nich je nízký a nepravidelný. Někdy nemáme s manželem dohromady měsíčně ani 300 eur, ale občas se stane, že je lepší měsíc a spolu zaděláme 400 – 500 eur. Na nájem dáváme 150 eur, 20 eur elektřina plus telefon a další věci … Z příjmu nám nic nezbývá. Potraviny a všechny věci kupujeme pouze v akci. Dost mi pomáhala i sestra, která nemá vlastní děti. Auto nemáme a nehrozí ani počítač či mobil pro dceru (11).
Dovolená? To neznáme
Naštěstí máme na sídlišti knihovnu, kde je internet zdarma. Ráda bych šla s dcerou i do divadla, ale nemáme na to. Jako rodina jsme v životě nebyli na dovolené a dceři nemůžeme zaplatit ani tábor. Je mi jí líto, že žije v takových podmínkách. Ráda bych dělala i 30 let, i když jen na částečný úvazek. Ale pokud se i nějaké místo najde, vždy je na něj hodně zájemců. V mém případě už hraje roli určitě i věk. Ubíjí mě to, protože se to táhne už dlouho a nevidím z toho východisko. Přitom si denně prohlížím nabídky práce na internetu iv inzertním časopise a nic. Někdy se cítím na 100 let, přitom do důchodu mám ještě daleko. Nechci ani pomyslet, jaký ho budu mít. A mnoho lidí v mém věku je na tom podobně.
Jana Rusniaková (55): Splácím šest půjček
Jsem z Myjavy a žiji s dvěma dcerami a jejich 8-letými dětmi v 1,5-pokojovém bytě. Zaměstnání nemám už tři roky. Téměř 20 let jsem odrobila jako strojárka. Od té doby jsem vystřídala několik zaměstnání – na jatkách, později v jedné italské firmě.
Foto: Julo DUBRAVAY
Ale pak jsem se rozvedla, Italové skončili a já jsem našla práci ve firmě s plasty, později, když jsem už byla evidována na úřadu práce, dostala jsem nabídku dělat v pekárně. Tehdy nebyl problém s hledáním roboty. Když jsem někam přišla, vzali mě. Naposledy do jedné korejské firmy. Během krize tu však propouštěla, no a od roku 2009 mám problém zaměstnat se. Na krku mám šest půjček. Splácet mi jejich pomáhají dcery. Naštěstí mají robotu a já dělám na aktivační pracích. Dohromady máme s dcerami měsíčně příjem kolem 800 eur a do 800 eur i výdaje. Jednou jsme měli jen 50 eur na dva týdny. Z toho jsme museli mít pro děti na jídlo. Milují kakao, tak kupujeme dvoulitrové mléko a deset rohlíků na dva dny. Dcery se naštěstí stravují v práci. Kupujeme vše jen to nejlevnější, a když máme více peněz, porobě zásoby. Auto ani internet doma nemáme. Teď už jen dosplácať půjčky. Ale co když nám dosluhuje koupelna? Třeba vyměnit umyvadlo, vanu, okno, ale nemáme za co.
Vojtech Dech (32): Měsíčně mi zůstane 60 eur, proto sbírám železo
Až do svých 18 let jsem vyrůstal v ústavu a vyučil jsem se za zedníka. Pak jsem odešel domů k matce, no nechtěla mě. Tak jsem byl asi jeden a půl roku bezdomovec.
Foto: Julo DUBRAVAY
Zaměstnání jsem si hledal, ale nechtěli mě nikde vzít i pro romský původ. Jen občas jsem pracoval jako zedník brigádně. Na úřadu práce jsem už 6-7 let a práci si stále hledám. Když na Myjavě začalo fungovat komunitní centrum manželů Herákovcov, začal jsem u nich dělat aktivační práce. Dostávám za ně 125 eur, z toho 50 eur dám na nájem v městské ubytovně.
Chci být ošetřovatel
Když poplatné všechny výdaje, zůstává mi 40 – 60 eur na měsíc. Abych si přilepšil, chodím sbírat železo. Denně se tak dá vydělat i 10 eur. Telefon i televizor mi darovali kamarádi. Mám i přítelkyni, ale bývá u rodičů a o rodině nepřemýšlíte. V současnosti se to nevyplatí, dokud nemám něco nabyté. Rád bych si přes úřad práce udělal kurz ošetřovatele, ale je tam jen kuchař-číšník. No mým snem je být ošetřovatelem. Baví mě pracovat s lidmi.
Jste i vy ve stejné či podobné situaci? Znáte někoho, koho se chudoba dotýká? Napište nám na