Půjčky Praha

Každý čtvrtý Slovák bez práce! Před osmdesáti lety vrcholila světová hospodářská krize už iv zemi mezi Dunajem a Tatrami. Podle odhadů historiků míra nezaměstnanosti zde tehdy dosáhla 25 procent, čili o deset procent více než dnes.

Přičteme rodinných příslušníků, tak důsledky Velké deprese postihly až třetinu domácností, které zcela odřízli od práce živitelky. Co v této situaci podnikali úřady, vláda, odbory, obce a co desetitisíce lidí odkázaných na sociální pomoc?

fabrický komíny přestali na Slovensku kouřit dříve, nyní však přicházeli o práci už i poslední živnostníci a řemeslníci. „Z třista zdejších koželužny pracuje méně než deset,“ informoval 12. března 1933 deník Slovák ve zpravodajství z Březové pod Bradlom.

Tisková tribuna HSLS se proto zaměřila na ty, co ještě práci měli, a přitom nebyly to Slováci: Na poště zaměstnávají obstarožního Čecha, přestože v zprostředkovatelen práce nevědí uspokojit množství mladých Slováků, absolventů škol. Je to vůbec možné?!

Už před 80 lety nevyšlo téměř žádné číslo Slováka aniž neobsahovalo alespoň jeden nadšený článek o nových řádech v nacistickém Německu. Jak tam čistí veřejný život od přesily židovství, jak tam jednou-dva dokáží poskytnout práci nezaměstnaným Árijců! To byl sice vedlejší, ale neméně hrozivý produkt vrcholící hospodářské krize: úporně hledání vnitřního nepřítele, růst xenofobie a rasismu, nástup ultrapravice.

Všichni do Bratislavy!

Pravda, Bratislava byla na tom – podobně jako dnes – podstatně lépe než ostatní regiony. Tehdy 125-tisícové město mělo kolem 10 tisíc registrovaných nezaměstnaných, ve skutečnosti se však po zdejších ulicích potulovalo třikrát více lidí bez práce. Chudí si mohli koupit za korunu levnou polévku ve veřejných vývařovna, například v Charitase. Ale ti, co se ocitli na samém dně bídy, postávali s nádobami před kláštery salesiánů či dominikánok nebo před chudobince a čekali tam na zbytky jídel.

rozmohlo se žebrání, ačkoli člověk musel mít na to úřední povolení a žebrat se směle pouze na určitých místech, například při kostelech na předměstích.

„Žebrání je policejní zakázáno,“ oznamovaly tabule v centru Bratislavy. zoufalci se přesto odvažovali klepat na dveře nebo na vrata a prosit o kousek chleba. Přitom ministerstvo sociální péče začalo už v roce 1930 vydávat dlouhodobě nezaměstnaným týdenní poukázky, za které si mohly vyměnit v určitých dnech základní potraviny.

Taková „žebračenky“, jak ji lidově nazvali, měla hodnotu 20 korun pro ženatých a 10 korun pro svobodných. Co se tehdy dalo koupit za 20 korun? Například kilo vepřového sádla a kilo práškového cukru. Nebo dvě kila mouky a 20 vajíček. Představme si, že z toho měla žít – celý týden! – rodina se třemi nezletilými dětmi …

Ale ani žebračenky se neušly všem zájemcům. Jejich přidělování se řídilo různými pravidly. Neměl něj nárok například vlastník i jen došteného domku, chatrče někde na bratislavském předměstí, nebo uchazeč, který předtím nepřijal práci nabízenou zprostředkovatelen.

Od roku 1933 přibyla další podmínka – jako protihodnotu za žebračenky se musel nezaměstnaný bezplatně zúčastnit veřejných pracích. Tuto práci zadávali rychtári, notáři nebo různé úřady. Šlo zřejmě o nezbytné opatření vzhledem k množící se případy kšeftování s potravinovými poukázkami, jejich zneužívání.

Jak po válce

vystěhovalectví, tedy migrace za prací do zahraničí, zejména do zámoří, taková masová v minulých desetiletích se nyní téměř úplně zastavila. Krize totiž zuřila i tam.

Mimochodem, iv USA dosáhla nezaměstnanost v té době kritickou hranici 25 procent. Do Bílého domu nastoupil 4. března 1933 nový prezident Franklin D. Roosevelt, jeho program oživení ekonomiky, který vejde do dějin pod názvem New Deal (Nový úděl), však teprve čekal na realizaci.

Rakousko přijalo ještě v roce 1932 „do řepy“ okolo 15 tisíc sezónních pracovníků ze Slovenska. Ale už v březnu 1933 bylo zřejmé, že i této možnosti odzvonilo . „Rakouská vláda musí na nátlak veřejnosti upřednostnit domácích nezaměstnaných,“ informovali média. Slovenská ekonomika byla součástí jednotné československé – její priemyselnejšia česká část se však stejně zmítala v hluboké krizi.

Nejprve, zhruba dva roky po „černém čtvrtku“ na newyorské burze (24. října 1929), se zdálo, že poměrně hladce proplouvá rozbouřenými vodami finanční a hospodářské krize . „Už je to nádejnejšie, už se z toho dostáváme,“ tišil veřejnost začátkem jara 1931 Jaroslav Preiss, vrchní ředitel Živnobanky.

Preiss to neměl jen z vlastní hlavy. „Předpokládané zotavení v jara 1931 je téměř jisté,“ oznámila o něco dříve Americká ekonomická asociace. „

O dva roky později však český průmysl „běžel“ pouze na šedesát procent ve srovnání s rokem 1929 a vývoz poklesl na jednoduchých 57 procent.

„Propad ekonomiky byl srovnatelný s devastací, kterou způsobila první světová válka,“ píše historik Zdeněk kadeřníka ve svém fundamentálním díle České země v éře První republiky. Krize podle něj vrhla některé regiony Československa zpět o čtvrtstoletí a některé až na úroveň 19. století.

Případ Dornkapell

Slovensko bylo před 80 lety převážně agrární zemí. „Až 60 procent obyvatelstva pracovalo v zemědělství av průmyslu pouze 18 procent,“ upozorňuje Ludvík Hallon z Historického ústavu SAV. „A právě slovenský zemědělství se již v předstihu, v roce 1928, dostávalo do krize.“

Byl to důsledek světové krize na trzích s průmyslovými plodinami, například s cukrovou řepou a sladovým ječmenem. Slovensko bylo jejich významným producentem a značnou část těchto plodin vyváželo, krize však prudce snížila poptávku po nich.

Rolníci v Juhoslovenská okresech se proto přeorientovali na pěstování pšenice nebo kukuřice. Tyto plodiny se však tradičně dovážely z Maďarska a najednou jich byl u nás nadbytek. Maďarsko odpovědělo snížením dovozu dřeva ze Slovenska, což znamenalo postupný krach téměř poloviny pilařských závodů, které byly často jediným zdrojem obživy obyvatel severoslovenské okresů.

O pět let později se všechno ještě zhoršilo a pocítil to, samozřejmě, zejména Slovensku venkov. Mnozí z jeho obyvatel se v této situaci stěhovali do větších měst, především do Bratislavy, v naději, že si tím polepší. A některým to vyšlo, v hlavním městě spíše sehnali nějakou práci jako v rodném kraji a dostali se ik nějaké úřední výpomoci či charitě. Málo se ví, že například bratislavské předměstí Trnávka (tehdy Dornkapell, v překladu z němčiny Trnová kaple), nazývané místními obyvateli „Mexiko“, rychle rostlo právě v období Velké deprese.

Jen v roce 1931 se sem vystěhovalo ze Žitného ostrova okolo 3 tisíc osob, převážně bírešov. Další stovky přicházely z Pováží, ale iz východoslovenských okresů.

Kdo byl bíreš? Zemědělský dělník, zpravidla nádeník na velkostatku nebo u bohatého sedláka. Pracoval na základě dohody a odměnu dostával převážně v naturáliích, proto ho volali i deputátnikom.

Podle Hallona právě tito lidé přicházeli v době velké krize o práci jako první a na jejím vrcholu bylo na Slovensku nezaměstnaných přes 130 tisíc zemědělských dělníků.

Přispěl i pan prezident

Na úřadech se však ani zdaleka neregistrovali všichni nezaměstnaní, neboť ve srovnání s dneškem měli nárok na finanční podporu jen vybraní uchazeči o práci. Začátkem roku 1933 šlo o 116 tisíc osob, čili asi třetinu z celkového počtu nezaměstnaných, který i Hallon odhaduje na přibližně 300 tisíc. (Dnes je u nás téměř 400 tisíc uchazečů o práci už při 15-procentní míře nezaměstnanosti, jenže tehdy mělo Slovensko o 2 miliony méně obyvatel a jen 1 140 000 „v povolání činných“.)

Platil tzv.. Gentský systém, podle něhož žadatel o finanční podporu musel splňovat několik důležitých podmínky pro její přiznání. Především musel být pojištěn a nejméně šest měsíců před podáním žádosti přijat do některého odborového svazu. Navíc, nárok na podporu ztratil každý, kdo se zapojil do nějakého protestního stávky.

Jen tak se mohlo stát, že například z 3 200 registrovaných nezaměstnaných v Breznianskom okrese bralo podporu pouze 41 osob az téměř 2 tisíc evidovaných v Čadčianskom okrese pouze tři. Ale v okresech Giraltovce, Humenné, Bardejov, Medzilaborce a některých dalších neměl nárok na podporu nikdo, ačkoli tam byly bez práce celé městečka a vesnice!

Podporu tehdy vypláceny nezaměstnaným odbory ze státní dotace. Příspěvek 150 milionů korun pro celé Československo se však při stále rostoucí armádě lidí bez práce rychle vyčerpal. Komu se nic neušlo, zůstával na krku obci či městu. Jejich krizí postižené pokladny však velmi často zívali prázdnotou.

Postavení nezaměstnaných v první ČSR muselo být opravdu špatné, když ještě i prezident republiky Tomáš G. Masaryk se rozhodl u příležitosti svých 83. narozenin (měl jejich 7. března 1933) věnovat 100 tisíc korun na „zmírnění chudoby občanů nejvíce postižených nezaměstnaností“. Samozřejmě, statisíce byla kapka v moři …

Pomoz si, člověče

Vraťme se na chvíli do Dronkappelu či bratislavské Trnávka. Tamní přivandrovalců si zřejmě řekli, „pomoz si, člověče, i Pán Bůh ti pomůže“ a založili si družstvo Svépomoc. Díky němu se více dostali k poměrně levným stavebním parcelám i nějakému stavebnímu materiálu, narychlo si postavili „boudy“, aby měli jakous takous střechu nad hlavou a většinou ve zdraví přežili nejhorší časy krize.

Činnost tohoto družstva kdysi podrobně prozkoumal a popsal v sociografickej studii dnes už zapomenutý předválečný autor Ilja Jozef Marko. Když bylo nejtěžší, obvykle v zimě, organizovala Svépomoc pro ty své členy, kteří neměli nárok na podporu v nezaměstnanosti – a takových byla dobrá polovina – polévkovou akci.

Pro čtyřčlennou rodinu dávali denně půl kila chleba a polévku do konvičky: fazolovou, hrachovou, kroupová přes týden av neděli – gulášová. Nebylo to kdo ví, ale hlady nezemřeli.

Současný český historik Jakub Rákosník z Univerzity Karlovy považuje velmi děravou záchrannou sociální síť za jeden z nejvýznamnějších faktorů masové chudoby iz ní plynoucích sociálních nepokojů během krize počátkem 30. let minulého století. „Tehdejší sociální systém nebyl na takové finanční zatížení připraven,“ konstatuje Rákosník.

Ale rok 1933 už nebyl rok 1931, když se komunistům podařilo zorganizovat celostátní hnutí nezaměstnaných a četné hladové pochody. Po střelbách četníků v severočeském Duchcově, slezském Frývaldova a Juhoslovenská Kosuta nastal „pořádek a klid“, jak prohlásil v parlamentu ministr vnitra, Slovák Juraj Slávik. Ve skutečnosti však zavládla všeobecná apatie, bezradnost a nemohoucnost.

„Masová nezaměstnanost neudělala z dělníka revolucionáře, jen ho ponížila,“ napsal Marko. „S holýma rukama a prázdným žaludkem se nedá bojovat.“

V březnu 1933 přistoupila konečně vláda široké koalice pod vedením Jana Malypetr k zásadním opatřením na oživení československé ekonomiky. Šlo mimo jiné o vypsání velké investiční půjčky, tzv.. půjčky práce, která směřovala v první řadě do rozvoje infrastruktury – na výstavbu silnic a vodohospodářské úpravy v regionech nejvíce postižených nezaměstnaností. Vrchol krize se pak podařilo překonat, ale od jejího skončení dělili Slovensko ještě dlouhé čtyři roky …

© AUTORSKÁ PRÁVA VYHRAZENA