neveselé čtení o krizích
Recenze knihy Kenneth Rogoff a Carmen Reinhartové – This Time Is Different
21.11.2012 / Blogy / Jan Záborský [13]
|
Velikost textu článku |
||
Staletí historických dat ukazují, že státy podvádějí do účetnictví minimálně stejně rady jako finanční sektor Třetí říjen 1719, Hotel de Nevers, Paříž. Neklidný dav kupuje akcie mississippském společnosti Johna Lawa. Padesát, pět set, deset tisíc. A cena stále roste. Tyto akce je mají udělat boháči za jedinou noc. Když bublina praskla, padla i cena akcií. Dav vtrhl do Královské banky, aby získal zpět alespoň část investic, ale truhlice byly prázdné.
Tak zněl úvod inzerátu investiční společnosti Standard Statistics. Upozorňoval na to, že už netřeba věřit jen slibem majitelů firem, protože klienti už mohou investovat na základě tvrdých faktů. „Dnes už je neomluvitelné investovat do bubliny. Jakýkoliv investor má k dispozici možnosti, jak zjistit fakta a odstranit rizika spekulace. „To se psal 14. září 1929. O necelé dva měsíce vypukla Velká hospodářská krize.
Ekonomové Kenneth Rogoff a Carmen Reinhartové se pustili do pátrání po důvodech, proč se hospodářské krize neustále opakují, když lidé mají historické zkušenosti s tím, jak vznikají a měly by jim tedy vědět předejít. Jeden z hlavních důvodů ilustruje i inzerát z úvodu: lidé věří, že tentokrát je všechno jinak. Že mají více znalostí, zkušeností, lépe instituce či regulaci. „Důvod tohoto syndromu je jednoduchý: obecně vládne přesvědčení, že finanční krize se dějí jinde, jiným lidem av jiných časech a nemohou se stát nám, tady a teď,“ shrnují autoři. Přesvědčení o tom, že „tentokrát je to jinak“ dali dokonce do názvu knihy.
neveselé data
Kdo v knize This Time Is Different čeká snadné čtení a veselé anekdoty o osmi stoletích finančních krizí, měl by se připravit na překvapení. Oba autoři jsou vědci a základem jejich knihy je více než stostranová vědecká studie z roku 2008. Pro ni tři roky shromažďovali všemožné data o finanční situaci států za uplynulé století, aby mohli odsledovat průběhy finančních krizí. Vybrali si 66 nejdůležitějších zemí světa (Československo mezi nimi není), u většiny se jim podařilo najít data od dob jejich nezávislosti. Co například v případě Velké Británie opravdu znamená staleté datové řady.
Knížka vyšla ještě loni, takže se podrobněji nevěnuje například Řecku. Z množství shromážděných údajů se však dá dobře vyvodit, že řecká dluhová krize není ani nepředvídatelná, ani překvapivá. Od vyhlášení nezávislosti v roce 1829 dokázala krajina zbankrotovat už čtyřikrát, přičemž úplně první krach znamenal pro Řecko 53 let mimo mezinárodních dluhových trhů. A od roku 1800 strávilo bez přístupu na mezinárodní trhy více než polovinu času. I Rusko, kterému po odmítnutí splacení carských dluhů v roce 1918 trvalo téměř 70 let, než mu byly cizí země ochotny půjčit, strávilo ve stavu bankrotu od roku 1800 méně času než Řecko.
Mimo státního účetnictví
Historické příběhy zemí a jejich problémů s půjčkami se v knize sice vyskytují, ale jde jen o textové rámce sloužící k ilustraci tvrdých dat. Ty tvoří podstatnou část knihy a pomáhají autorům sledovat tři základní druhy krizí: domácí default, zahraniční default a krizi likvidity finančního sektoru. Datům se autoři věnují natolik, že občas se kniha čte jako komentář ke grafům a tabulkám. Naštěstí se to neděje příliš často. A grafické prvky na druhé straně obsahují údaje, které se jinde opravdu nedají sehnat. Datové rady navíc autoři neustále aktualizují, nejnovější se dají najít na jejich internetových stránkách.
Několik z jejich konstatování – K. Rogoff s C. Reinhartové se přísně drží nehodnotiacich úsudků a nepolitickosti – zní až nepříjemně současně. Když komentují shromažďování dat o státních krach, upozorňují, že „údaje o vládním dluhu bylo těžší získat jako data o finančních institucích“ a že státní účetnictví vůbec je „obecně netransparentní“. Kdo v současnosti poslouchá evropských a amerických politiků kritizovat firmy za kreativní účetnictví a mimoúčtovné položky, může se pobavit, jako autoři popisují „sklon vlád vést často významnou část dluhu mimo oficiálních statistik“.
Dluhové krize byly a budou
Dluhové krize států jsou zřejmě nejzajímavější část celé knihy. Důvody se totiž často opakují – rychlý rozvoj a velké půjčky s předpokladem, že se budou hradit z budoucích daní, které nakonec nepřijdou. Paralelu se současností maří jen fakt, že až do poloviny 20. století byly hlavním důvodem zadlužování a krachů války. Autoři si země na základě dat dělí na tři velké skupiny podle sklonu k neplacení dluhů. Překvapit může, že do střední skupiny méně důvěryhodných zemí nepatří státy, které jsou významně zadlužené. Když v minulosti kolabovaly, měli dluh v průměrné výši 35 procent HDP. A to už v době, kdy jejich krize složila na kolena, v dobrých časech byly tedy dluhy ještě níže.
„Získat zpět důvěru investorů je dlouhodobý proces. Přesun do skupiny zemí s vyšší důvěryhodností může po krachu trvat desetiletí – i více než sto let, „upozorňují autoři. Skupinu největších hříšníků, samozřejmě, tvoří země, které mají za sebou celou sérii krachů. Po boku jihoamerických států tam má pevné místo zmiňované Řecko.
Sérii krachů často vyvolává optimistický předpoklad, že „tentokrát je to jiné“. V 90. letech se například věřilo, že problémy z 80. let se už nebudou opakovat, pokud se dluh rozloží mezi množství malých věřitelů. Země budou platit, protože pro ně bude nemožné dohodnout se na změně podmínek dluhu tak jako v minulosti, kdy ho drželo jen pár institucí.
Pro vysvětlení opakovaných zakopnutí hledá studia i další příčiny. Jedna z nich, kterou autoři nazývají netolerance dluhu, může znít povědomě: „Jde o syndrom, při kterém slabá institucionální struktura a problematický politický systém dělají z dluhu lákavý nástroj, kterým se může vláda vyhnout těžkým rozhodnutím o zdanění a státních výdajích“. Země, které vlivem nevyvinuté institucí nevědí zvládnout vlastní dluh, zažívají potíže i při takových úrovních zadlužení, které se jinak považují za zvládnutelné.
Dluh jako palivo
Mnohem méně nápadný druh krize je vnitřní krach, když vláda implicitně nebo explicitně nevrátí půjčky domácím subjektům. Přestože ho kniha nezmiňuje, pro našince by mohla být nejvhodnějším příkladem měnová reforma z roku 1953. Vláda tehdy při nevýhodném kurzu de facto zabavila úspory občanů a vyhnula se tak externímu bankrotu. Domácí bankrot je spojen s vysokou inflací a prudkým znehodnocením měny. A je mnohem méně nápadný než zahraniční bankrot.
Krize finančního systému jsou ničivé hlavně v časech, pokud otřesou důvěrou v bankovní sektor a hraje v nich velkou roli zadlužení. Krach newyorské burzy v roce 1929 znamenal prudký propad americké a světové ekonomiky, protože na burze se na spekulace využívaly peníze z dluhu. Naopak splasknutí technologické bubliny v roce 2001 přineslo jen mírnou recesi – přepady se negativně dotkly soukromých úspor, ale bankovní sektor zůstal stabilní.
Kdo od knihy čeká odpovědi na to, jak proti krizím bojovat, musí si uvědomit, že jde o vědeckou práci, která je při nabízení řešení velmi opatrná. „Úplná ochrana před krizemi není ani únosná, ani žádoucí,“ varují autoři. Pokud by například Mezinárodní měnový fond půjčoval peníze zemím bez jakýchkoliv podmínek, brzy by žádné neměl a finanční turbulence by byly bez brzdy. Podobné varování platí i pro eurové, kterým se autoři hlouběji nezabývají.
Nevíme proč
This Time Is Different je kniha, která vyžaduje soustředěnou pozornost. Na rozdíl od množství knih o poslední krizi nezjednodušuje a neshazoval vinu ani na nezkrotné trh, ani na socialistické vlády. Drží se historických dat a vyvozuje z nich opatrné, ale o to zajímavější závěry. „Ekonomové zatím nemají velmi dobrou představu, jaké události mění důvěru a jak konkrétně měřit riziko její ztráty,“ tvrdí. A pokračuje konstatováním, které v současném stavu Evropy nezní vůbec konejšivě: z historických dat lze vyčíst znovu a znovu, že pokud hrozí krize, tak nakonec dříve či později přijde. Pokud se země velmi zadlužení a vzniku, mohou očekávat problémy. Pokud prudký růst cen aktiv poháněný dlouhém vypadá nereálně, tak velmi pravděpodobně nereálný i je. Jediné, co se ještě nedá přesně odhadnout, je čas, kdy to praskne.
Kenneth Rogoff a Carmen Reinhartové – This Time Is Different. Eight Centuries of Financial Folly. Princeton University Press, 2011, 512 s.
Kenneth Rogoff (59) je profesor ekonomie a veřejné politiky na Harvardově univerzitě. Je také šachový velmistr av minulosti byl ekonom v MMF a člen rady guvernérů Federal Reserve.
Carmen Reinhartové (57) je profesorka mezinárodního finančního systému na Harvard Kennedy School. Kromě vědecké činnosti píše pro Economist, Newsweek zda Wall Street Journal.
Diskuse (9 reakcí)
-
Knihožrútov blog [25]
O blogu
konzumujeme knihy. Dáte si také?
Počet článků: 179Průměrná čtenost: 3521Průměrná diskutovanosť: 10,9