Půjčky Praha

o půjčkách, půjčování a penězích

Přežila Hitlera a chce varovat Ameriku – Důležité

- Přežila Hitlera a chce varovat Ameriku

Poprvé když jsem narazil na svědectví paní Werthmannovej, nevěděl jsem, co si mám myslet. Ať je to, co jsem četl, opravdu pravda. Horečně jsem si vygoogluje její jméno a podíval si video, kde osobně toto svědectví vypráví. Nenašel jsem žádný článek zpochybňující faktickou pravdivost jejího svědectví. Je až hrozivé, nakolik se svět od té doby ani moc nezměnil. Akorát je trochu civilizovanější. Tento příběh vypráví paní Kitty Wethermanová. V době, kdy nastupoval Hitler k moci v Rakousku, měla 10 let a přesto si situaci pamatuje dost jasně a podrobně.

„To, co se Vám chystám říct, jste pravděpodobně nikdy neslyšeli ani nečetli v učebnicích dějepisu.

Jsem svědkem tohoto příběhu.

Nemůžu Vám říct, že Hitler ovládl Rakousko tanky a zbraněmi. To bych přepisovala historii.

Sami jsme si ho zvolili.

Zvolili jsme si ho masivní – získal 98% hlasů. „připomíná.

Kitty v té době neměla dostatečný věk na to, aby mohla volit. V 1938 měla jen 11 let.

„Všichni si myslí, že Rakousko Hitler převzal tanky a hrubou silou.

Tak to nebylo.

V 1938 Rakousko zažívalo těžkou ekonomickou depresi. Skoro třetina práceschopných lidí bylo nezaměstnaných, inflace dosahovala 25% a 25% byly úroky na bankovní půjčky.

Farmáři a podnikatelé vyplňovali denně přihlášky na prohlášení bankrotu. Mladí lidé chodili od domu k domu, žebrající za jídlo. Ne proto, že by nechtěli pracovat, ale zkrátka nebylo kde.

Moje matka byla křesťankou a věřila, že je třeba pomáhat chudým lidem. Každý den vařila obrovský hrnec polévky a pekla chléb, aby nakrmila chudých a hladových lidí – téměř 30 denně.

Když jsme se podívali na svého souseda Německo – Hitler byl u moci již od 1933. Tvrdili nám, že v Německu neexistuje nezaměstnanost ani zločinnost, a občané mají vysokou úroveň života.

Nikdo nám nic neříkal o pronásledování nějaké skupiny lidí, židů či jakékoli jiné. Vedly nás k tomu, abychom věřili, že v Německu je každý šťastný. Tentýž život jsme chtěli v Rakousku. Bylo nám slíbeno, že pokud budeme volit Hitlera, bude to znamenat konec nezaměstnanosti a že to bude obrovská pomoc pro rodiny. Bude se pomáhat podnikatelům a farmáři získají zpět své farmy.

98% lidí hlasovalo za anexi Rakouska Německem a za to, aby našim vládcem byl Hitler.

Strašně jsme se těšili „, vzpomíná Kitty. „Tři dny jsme tancovali na ulicích a pořádaly se oslavy. Pak nová vláda otevřela obrovské kuchyně a každého nasytila.

Po volbách byly ustanovení do úřadů němečtí úředníci a jako zázrakem nastalo právo a pořádek. O tři nebo čtyři týdny už neexistovala nezaměstnanost. Vláda se ujistila, že bylo vytvořeno dostatek pracovních míst díky veřejně pracím.

Hitler se rozhodl, že ženy by měly mít stejná práva. Dříve bylo zvykem, že rakouské ženy nepracovali mimo domov. Lidé by odsuzovali zdravého manžela, který by nedokázal uživit svou rodinu. Mnohé ženy v učitelském povolání byly hrdé, že si mohli udržet zaměstnání, kterého se předtím museli povinně vzdát kvůli manželství.

Později bylo zastaveno církevní vzdělání.

Vzdělávání bylo znárodněny. Já jsem navštěvovala velmi dobrou veřejnou školu. Obyvatelstvo bylo značně katolické, takže jsme měli náboženskou výchovu ve školách. V den kdy jsme si zvolili Hitlera (13. březen 1938), jsem vešla do mé třídy a namísto kříže visel na stěně obraz Hitlera, který byl hned vedle nacistické vlajky. Náš učitel, velmi nábožensky založený člověk, nám řekl, že se již více nebudeme modlit ani mít hodiny náboženství. Místo toho jsme zpívali Deutschland, Deutschland, Uber Alles a měli tělesnou výchovu.

Neděle se stala Národním dnem mládeže s povinnou účastí. Rodičů se nikdo neptal na změny ve vyučování. Bylo jim řečeno, že pokud nás nepošlou do školy, tak jim pošlou upozornění. Podruhé dostanou pokutu v hodnotě dnešních 300 dolarů. Když neuposlechnou potřetí, tak půjdou do vězení.

Pak se věci začaly zhoršovat.

První dvě hodiny ve škole byly věnovány politické indoktrinaci. Zbylý čas jsme věnovali tělesné výchově. Po jistém čase jsme si to zamilovali. Zažili jsme kopec srandy a sportovní náčiní jsme dostali zadarmo.

Vždy po příchodu domů jsme rodičům vyprávěli, jak úžasně bylo ve škole.

Matka byla z toho strašně nešťastná „vzpomíná Kitty. „Když začal nový ročník, máma mě vzala z veřejné školy a dala mě do kláštera. Řekla jsem jí, že to neměla dělat, ale ona mi řekla, že jednoho dne, když vyrostu, tak to pochopím a budu zato vděčná. Bylo to skutečně dobré vzdělání, ale žádná zábava. Na škole nebyl žádný sport, ale ani žádná politická indoktrinaci.

Nejprve jsem to nenáviděla, ale později jsem cítila, že to vím tolerovat. Jednou za čas během prázdnin jsem zašla domů. Setkala jsem se se svými starými přáteli a ptala se jich, jak se jim daří a co dělají.

Jejich nevázaný životní styl byl pro mě alarmující. Nežili zbožně. V té době svobodná maminky byly glorifikované jako matky, které vychovávají své dítě pro Hitlera.

Přišlo mi neuvěřitelně divné, že se společnost tak rychle změnila. Jak čas běžel, uvědomila jsem si, jak dobře udělala moje matka, když mě dala do kláštera. Že jsem nebyla vystavena tomuto zvláštnímu druhu humanistické filozofie.

Pak se začalo s odpovídající alokací jídla.

V 39-tom, když začala válka, byla ustanovena potravinová banka. Všechno jídlo bylo na příděl a bylo možné ho koupit pouze na základě poukazů. Ve stejné době byl přijat zákon o plné zaměstnanosti, což znamenalo, že pokud jste nepracovali, nedostali jste poukazy na jídlo a vyhladovali jste se na smrt.

Ženy, které byly doma s dětmi, neměli žádné schopnosti použitelné na trhu, proto museli dělat práce vhodnější pro muže.

Velmi rychle nato byly zavedeny povinné odvody.

Pro mladé lidi – kluky i holky bylo povinné odpracovat jeden rok v pracovních táborech „, vzpomíná Kitty.

„Během dne dívky pracovali na farmách, av noci se vrátili do kasáren, kde dostávali vojenský výcvik stejně jako chlapci.

Byli trénované protiletadlové gulometníčky a také jako signalizátorky. Po absolvování pracovního tábora, nebyli propuštěni, ale byli nasazeni v prvních liniích.

Když jsem se vrátila do Rakouska, mnoho z těch žen bylo emocionálně zmrzačených, protože nebyly připraveny na hrůzy války. Tři měsíce předtím, než jsem dovršila 18, jsem se zranila při leteckém náletu. Téměř mi amputovali nohu, takže jsem byla ušetřena toho, abych musela navštěvovat pracovní tábory a absolvovat vojenskou službu.

Když matky museli nastoupit do práce, vláda ihned založila jesle pro děti.

Mohli jste předat své několikatýdenní dítě až do školního věku, 7 dní v týdnu, kde bylo vaše dítě pod plnou péčí vlády.

Stát vychoval celou generaci dětí. Prakticky zmizely matky s mateřským citem, místo toho jsme tu měli lidí školených v dětské psychologii. V této době nikdo nemluvil o rovných právech i když jsme věděli, že je všichni máme.

Před nástupem Hitlera jsme měli velmi dobrou úroveň medicínské péče. Velmi mnoho amerických doktorů se učilo na Vídeňské univerzitě.

Po nástupu Hitlera bylo zdravotnictví socializované – bylo zdarma pro všechny. Doktoři byli placeni vládou. Problémem se stalo, že když byla zdravotní péče zdarma, lidé za doktorem chodili opravdu s čímkoliv.

Když přišel doktor v osm ráno, 40 lidí už čekalo a nemocnice byly přeplněné.

Pokud jste potřebovali chirurgický zákrok, museli jste čekat i rok či dva. Nebylo peněz na výzkum, protože všechny se nalili do socialistického zdravotnictví. Výzkum na univerzitách byl zákonem zastaven, proto nejlepší doktoři emigrovali z Rakouska do jiných zemí.

Díky zdravotní péče se daně vyšplhaly až na 80% z příjmů. Novomanželé dostávali vládní půjčku ve výši 1000 dolarů, aby si tak zajistili domácnost. Měli jsme i různé vládní programy pro rodiny.

Celodenní výchova a vzdělání byly zdarma. Střední školy převzala vláda a školné byly dotovány. Každý měl nárok na bezplatné věci jako byly lístky na jídlo, oblečení či příspěvek na bydlení.

Byla zřízena i další agentura na monitorování podnikání. Můj švagr vlastnil restauraci, ve které byly rohové stoly.

Vládní úředníci mu řekli, že je musí vyměnit za kulaté, protože někdo by si mohl ublížit. Pak mu řekli, že by měl postavit další sociální zařízení. Byla to jen malá mlékárna s pochutinami. Nemohl splnit všechny tyto požadavky.

Takže brzy přestal podnikat. Pokud vláda vlastnila velké podniky a malé neexistovaly, kontrola podnikání byla mnohem lehčí.

Také existovala ochrana spotřebitele.

Bylo nám vysvětlováno jako máme nakupovat. Svobodné podnikání bylo zakázáno. Měli jsme plánovací komise pro zemědělce. Úředníci šli na farmy, spočítali dobytek a řekli, co mají vypěstovat a jakým způsobem.

V 1944 jsem byla studentskou učitelkou v malé vesničce v Alpách. Vesničané byli obklopeni obrovskými horami, v zimě byly díky tomu zcela odříznuti od světa, což způsobovalo jejich úplnou izolaci.

Z toho důvodu se lidé brali mezi sebou a potomstvo bylo někdy postiženy. Když jsem tam přišla, bylo tam 15 duševně postižených lidí a bylo mi řečeno, že tito lidé jsou vhodní na manuální práci.

Jednoho, který se jmenoval Vincent, jsem poznala velmi dobře. Byl školník. Jednoho dne, když jsem se podívala z okna, viděla jsem jako Vincenta a ostatních dávají do náklaďáku.

Ptala jsem se své nadřízené, kam je vezou. Řekla mi, že je berou na instituci zvanou Státní úřad zdravotnictví, kde je budou učit jako kupovat, číst a psát. Jejich rodiny byly nuceny podepsat klauzuli, že jejich nenavštíví aspoň pololetí.

Bylo jim řečeno, že soukromé návštěvy by narušily průběh programu a zbytečně vzbudily touhu po domově.

Postupem času začali lidem chodit dopisy, že tito lidé zemřeli přirozenou smrtí. Vesničané se nedaly oklamat. Tušili jsme, co se stalo. Tito lidé odcházeli v perfektním fyzickém stavu a všichni zemřeli do 6ti měsíců. Říkali jsme tomu eutanazie.

Následně nám vzali naše zbraně.

Nejprve přišla registrace zbraní. Hitler řekl, že skutečná cesta jak chytit kriminálníků (stále jich bylo několik) je registrace zbraní pod identifikačním číslem. Mnoho zákon-respektujících občanů si splnilo svou povinnost a policie jim jejich zbraně zaregistrovala. Nanedlho nato, policie řekla, že nejlepší pro občany bude, pokud jim zbraně vezme. Úřady už věděli, kdo zbraň vlastní, čili bylo marné tomuto příkazu odporovat.

Neexistovala žádná svoboda slova. Kdokoliv něco řekl proti vládě byl vzat. Znala jsem mnoho lidí, kteří byli zatčeni a to nejen Židů, ale i kněží.

Totalitarismus nepřišel rychle. Trvalo 5 let, od 1938 až po 1943, dokud bylo vykonáváno zcela diktátorství v Rakousku. Pokud by se to stalo v jednu noc, moji krajané by bojovali do posledního dechu. Místo toho šlo o pomalu plazúci se gradualizmus. Nakonec jako zbraně nám zůstali akorát tak metly. Celý příběh zní neuvěřitelně, že stát kousek po kousku zničil naši svobodu.

To je moje svědectví, které jsem zažila na vlastní oči.

Je to celé pravda. Ti, co se plaví okolo sochy svobody, přicházejí do země neuvěřitelné svobody a nekonečných možností.

Amerika je skutečně nejlepší zemí na zemi.

Nenechte Vaši svobodu vytratit se.

Po Americe nezůstane místo, kde by mohl člověk přijít. „

Původní článek najdete – Žena, která přežila Hitlera. [1]

přeložil: Roman Frnčo

Roman Frnčo

Napište nám. Pošlete nám email s Vaším dotazem, návrhem nebo připomínkou na adresu dulezite zavináč dolezite.sk
Myslíte si, že tento článek je důležitý nebo zajímavý? Pošlete ho přes e-mail [2] nebo jej ukažte přátelům na Facebooku [3] . Rozšiřujte informace, nato jsou přece tady!

diskuse / forum Přidej příspěvek do fóra
Prosím diskutujících, aby nepoužívali vulgarismy a dodržovali kulturu diskuse . Děkuji. (Admin)

References

  1. ^ Žena, která přežila Hitlera. (blog.beliefnet.com)
  2. ^ e-mail (www.addtoany.com)
  3. ^ Facebooku (www.facebook.com)