Půjčky Praha

Národní měna samostatného Slovenska vznikla předčasně. Federální peníze měli totiž podle původní dohody platit ještě přinejmenším pět měsíců, dokud se lépe připraví emise nových bankovek.

Naléhavé doporučení finančníků uskutečnit měnovou odluku podstatně dříve zaskočilo ještě i hlavních strůjců rozdělení tehdy již bývalé Československé republiky. Pro širokou veřejnost v obou nástupnických státech byla však zpráva o „výměně peněz“ před dvaceti lety doslova šokem.

Pamětníci vzpomínají, jak se zpočátku odluce bránil Václav Klaus i Vladimír Mečiar. Velmi plasticky to v knize Budování kapitalismu v Čechách popsal bývalý viceguvernér tamní národní banky Pavel Kysilka, který v té době řídil postup měnové odluky na české straně. „Bylo těžko přesvědčit některých ministrů a zejména premiéra o tom, že situace je skutečně akutní,“ vzpomínal Kysilka. „Já jsem to z premiérova hlediska chápal, nebylo přece snadné jen tak odtrúbiť měnovou unii po měsíci její existence.“

Klaus tím přece přiznával, že se mýlil, když na podzim tak vehementně obhajoval toto řešení. Nakonec však přijal argumenty bankovních expertů a vzápětí odletěl na bleskovou, dobře utajenou noční schůzku s Mečiarem (údajně se konala v Bratislavě), aby získal jeho souhlas a dohodl s ním koordinovaný postup.

Přesvědčit Mečiara prý také nebylo snadné. Sám přece později prohlásil: „Chtěli jsme, aby měnová unie trvala nejméně šest měsíců.“ Ještě v tutéž noc uprostřed ledna 1993 však český premiér našel společnou řeč se svým Slovensku protějškem.

Některé zdroje sice nadále tvrdí, že Češi vypověděli měnovou unii jednostranně, ve skutečnosti se však skončila vzájemnou dohodou. Klaus pak nařídil Kysilka cestovat do Trenčianských Teplic a dohodnout tam podrobnosti odluky s Mečiarem a jeho lidmi.

velí odluce na Slovensku Nagyová?

Popis této další noční schůzky je takový barvitý a také dramatický, že stojí za obšírněji citování.

„Vzal jsem tedy všechny materiály, scénáře a organizaci měnové odluky a odešel do Trenčianských Teplic,“ začal své vyprávění Kysilka. „A tam nás, na moje překvapení, přivítala ve svetříku a ponožkách Mečiarova sekretářka paní Nagyová. Ta, jak se později ukázalo, dokonce velela jednáním o měnové odluce ze slovenské strany. „

Jak probíhala ty noční jednání? „Mečiar s Nagyová v jejich průběhu pravidelně odbiehali do malé zadní místnosti, ze které se tak po deseti minutách či po čtvrthodině vraceli.“ Bohužel, Kysilka nezjistil, co vzadu tolik dělali – jestli se tam s někým přímo radili, nebo někomu snad telefonovali?

„První otázka, kterou mi Mečiar položil, zněla: Tak co, pane Kysilka, kdy tu odluku uděláme? Protože jsem tehdy neměl od premiéra (Klause) žádný striktní pokyn, ale tlačil mě čas, neboť devizových rezerv kriticky ubývalo a velkou část peněz jsme stahovali z oběhu a kolkovali – čili rychle se přibližoval moment, když nebude v obchodech čím platit – řekl jsem Meëiarovi , že jsme připraveni odluku udělat 1. února. „

Tedy zhruba o dva týdny. Slovenská premiér namítl, že tak rychle se to nedá připravit a navrhl, aby česká strana zvolila nějaký jiný blízký termín. Kysilka: „Navrhl jsem tedy 8. únor, ačkoliv jsem na to neměl mandát a Mečiar řekl: dobře, dohodnuto. „

Národní měny obou států pak začali platit v podobě okolkování federálních bankovek opravdu 8. února o půlnoci. Pro fyzické osoby jejich výměna za neokolkované peníze probíhala ve dnech 4. 2. 1993 až 6. 2. 1993. Právnické osoby a živnostníci přišly na řadu 6. a 7. února. Šlo o mimořádně náročnou a dlouho i poměrně utajovanou finanční operace, která svým rozsahem a rychlostí nemá v dějinách Čechů a Slováků obdobu.

Češi více počítali s plánem B

Samozřejmě, všem zasvěceným muselo být od začátku jasné, že měnová unie mezi Českem a Slovenském může být jen dočasným řešením. Konečně, počítala s tím i smlouva uzavřená mezi Prahou a Bratislavou koncem října 1992.

O tři týdny nato schválila Národní rada SR zákon o Národní bance Slovenska jako emisní bance, která měla zahájit svou činnost již 1. 1. 1993. Pro většinu ekonomů bylo nemyslitelné, aby společná měna spolehlivě fungovala v prostředí, kde působili dvě centrální banky. Proto od začátku byli proti myšlence jakékoliv československé měnové unie.

Ale ve hře byly i důležité politické zájmy. „Pokračování společné měny po rozdělení federace bylo podstatným činitelem bezproblémového vzniku obou nástupnických států,“ vysvětloval Klaus už v době odluky. „Zabránilo možným panika az nich vyplývajícím ztrátám.“ Ještě dodal, že toto přechodné období umožnilo lépe se připravit na rozdělení společné měny, ale tomu přece Klaus – jak jsme si již řekli – ani sám nevěřil. Na důkladnou přípravu emise zcela nového oběživa chybělo oběma centrálním bankám přinejmenším ještě několik měsíců. Zdá se však, že Češi měli, na rozdíl od Slováků, lépe rozpracovaný alternativní scénář vývoje události. Ten počítal s dočasným využitím starých federálních bankovek v případě, že měnová unie selže předčasně.

Když už bylo po všem, v září 1993, guvernér České národní banky Josef Tošovský veřejně přiznal, že na takovou eventualitu se začal se spolupracovníky připravovat hned po parlamentních volbách v červnu 1992, tedy v době, kdy ještě působil ve federální Státní bance československé (ŠBČS).

„Stačilo porovnat ekonomické programy obou národních vlád a každému bylo jasné, že společný stát se sotva udrží,“ vysvětlil český bankéř.

Proto v srpnu 1992 objednali tisk kuželek až v daleké Kolumbii. V polovině září už ty kuželky ležely v pražských trezorech. Je zajímavé, že vše zůstalo utajeno i před členy Bankovní rady ŠBČS ze Slovenska!

Bratislava rozhodla o kolkování a organizačním zabezpečení měnové odluky v případě předčasného vypovězení dohod s asi tříměsíčním zpožděním.

Zahájit celý proces nebylo jednoduché už vzhledem k omezené lidské zdroje. Jak vzpomíná Marián Tkáč, tehdejší viceguvernér ústředí ŠBČS v Bratislavě, později spoluzakladatel a první šéf NBS, měli tehdy k dispozici pouze 120 pracovníků (z toho 80 administrativních), zatímco pražské federální centrum téměř 1 000.

První kuželky přišli na Slovensko z jedné kanadské tiskárny cenin až někdy koncem prosince 1992 po vánočních svátcích.

V té době už v Čechách tajně rozbíhaly kolkování federálních bankovek. Slovensko naskočilo na tento vlak až 13. ledna. Pro zajímavost: okolkování tisíce bankovek trvalo průměrně 96 minut, protože, pozor: až na jednu malou výjimku v ústředí NBS se kolkovalo ručně!

Kolkovali všichni pracovníci NBS a VÚB – pracovalo se tam tehdy na tři směny – později se zapojil personál dalších tří finančních institucí. Za 25 dní okolkovali 86,5 milionu bankovek v hodnotě 28,1 miliardy korun. To jsou údaje, které Pravdě před 15 lety poskytl Ján Mathes, tehdy vrchní ředitel peněžního úseku Národní banky.

Mečiar se nezapřel a vše odtajnil

Vše se dělo v přísném utajení, ale vzhledem k rozsahu akce některé informace přece jen unikaly do médií, především českých. Už 8. ledna přinesly zprávu o kolkování některé pražské noviny – kdosi jim vyzradil rozvázání kuželek do poboček Komerční banky v Česku. (Zajímavé, že ve stejný den se konalo zasedání Měnového výboru v Brně, které potvrdilo „zachování společné měny až do léta, případně do podzimu“ 1993.)

Ale snad nejzávažnější únik informací nastal 15. ledna, kdy Rudé právo přineslo zprávu své zpravodajky v Bratislavě Kateřiny Perknerovej. Citovala Mečiarovo vyjádření na setkání vládních špiček: „Telefonoval jsem s Klausem az rozhovoru vyplynulo, že oddělení měny se uskuteční do měsíce.“

Důvodem měl být prudký pokles důvěry ke společné československé měně v okolních státech, především v Německu a Rakousku. Například Deutsche Bank v té době už československé koruny nepřijímala, pouze prodávala.

Darmo druhý den mluvčí slovenské vlády uváděla mečouna výrok „na správnou míru“. Prý Klaus mluvil s Mečiarem o dělení majetku a nikoliv o rozdělení společné měny. Džin však již byl z láhve venku.

Situaci se pokoušel zachraňovat i samotný Klaus. „Z hlediska vnitřní ekonomiky zde není žádný důvod na rychlou odluku české a slovenské měny,“ tvrdil 18. ledna. A když ho média později usvědčovalo z vědomého lži, odpověděl, jako kdyby se nic nebylo stalo: „Ministr financí nebo předseda vlády musí lhát v otázkách spojených s měnovou reformou, odlukou či devalvací.“

Klaus zároveň stále opakoval, že panika na trzích mohla oběma nástupnickým státem přinést nedozírné škody, av tom měl dozajista pravdu.

Nedůvěra k československým platidlem se totiž stále více projevovala už i na vnitřním trhu křehké měnové unie. Podnikatelé ve velkém nakupovali devizy. Koncem roku 1992 musela ŠBČS úplně zastavit prodej deviz obchodním bankám, neboť její devizové rezervy klesaly na neúnosnou míru.

Už v lednu 1993 se začalo mluvit i psát o výrazné devalvaci slovenské měny krátce po předpokládané odluce. Slováci pod vlivem těchto informací buď přesouvaly své peníze do českých bank, nebo – dokud se to dalo – nakupovali za ně valuty v rakouských bankách.

Tím se však podle ekonoma Rudolfa Filkus postupně splňovaly podmínky pro vystoupení z měnové unie. Stačilo, aby devizové rezervy klesly pod úroveň měsíčního dovozu nebo spekulativní přesuny kapitálu mezi oběma státy dosáhly více než 5 procent vkladů …

„Negativní hodnocení dohody o unii, jakož i nepřípustná veřejná diskuse o možné devalvaci slovenské měny po odluce zapříčinily jedno i druhé,“ myslí si Filkus, který jako první vicepremiér v poslední federální vládě (za HZDS) se zúčastnil na přípravě měnové unie. Odborníci nevylučují, že navzdory všemu ještě mohla několik týdnů či dokonce měsíců existovat. Jak však výstižně kdysi poznamenal bývalý guvernér NBS Marián Jusko – „hybnou silou společenského vývoje v té době bylo dělit a ne spojovat“.

Někdo si přilepšil odlepování kuželek

Obavy obyvatelstva o své úspory lze pochopit. Mělo ještě v živé paměti „loupež století“, výměnu peněz v roce 1953. Navíc toto bylo už třetí v pořadí kolkování peněz a před 20 lety zde žilo ještě dost lidí, kteří si pamatovali i první z nich.

Reportéři Pravdy vyhledali tehdy ve Velké Lomnici stařenku Cecil Záhoranskú, která v březnu 1919 měla 19 let. V té době, pět měsíců po vzniku Československa, se na našem území kolkovali rakousko-uherské koruny. „Otec řekl, že bude zle, a pak bylo opravdu zle,“ vzpomínala paní Záhoranská.

Z dlouhodobého hlediska to bylo vlastně dobře, ale bezprostředně po měnové odluce mnozí lidé trpěli. Na výměnné místa museli totiž přinést všechnu svou hotovost a jen polovičku jim vrátili v okolkování bankovkách, zatímco zbytek museli upsat jako zúročiteľnú státní nucenou půjčku. Stát ji pak postupně uvolňoval.

„Na chudém Slovensku se tehdy při výměně častěji vyskytovaly i konfliktní situace,“ upozorňuje Zbyšek Šustek z České numismatické společnosti při SAV. „Je přece rozdíl, zda vám vrátí polovičku z tisíc korun nebo z päťkorunáčky. Mnohým přitom stát sebral opravdu téměř poslední peníze. „

Den D v roce 1993 však proběhl bez paniky či incidentů. Oba nástupnické státy nemusely ani hermeticky uzavřít své hranice, jak to udělal společný stát „za aramejského“.

Lidé si tentokrát mohli vyměnit 4 000 korun v hotovosti za okolkované peníze. Ostatní se jim automaticky měnily na účtech, rovněž v poměru 1: 1. (To už mnohem složitější probíhalo dělení aktiv a pasiv ŠBČS – dokončilo se vlastně až v roce 2000).

Hned po odluce se však našli podnikavci, kteří využili fakt, že v sousedním Česku se kolkovali jen bankovky s vyšší hodnotou než 50 korun, zatímco na Slovensku i päťdesiatkorunáčky. Odlepili z nich kolek a na druhé straně řeky Morava použili jako platidlo. Ano, byl to trestný čin, koho však za to postihly?

V Česku i na Slovensku se vzápětí objevily i padělatelé kuželek. Největší tzv.. kolkovné aféra, v níž šlo o 91 000 kusů padělaných tisíckorunáčok, měla dohru před bratislavským krajským soudem až před čtyřmi lety.

Slovensku menu už pět měsíců po odluce opravdu čekala devalvace, ale pouze 10procentní, černé scénáře se tedy nesplnily. Kolkované československé bankovky nahradila ještě do konce roku 1993 emise zcela nových platidel. Koruna si pak celkem úspěšně vedla až do roku 2008, kdy ji vystřídalo euro.

© AUTORSKÁ PRÁVA VYHRAZENA