Je třeba připomenout, že se Velká Británie už dlouho nepodílí na mnoha společných unijních projektech, a to do té míry, že se možná po právě ptát, zda ještě může být považována za plnoprávného člena. Zde je možné připomenout výjimky týkající se dodržování Listiny základních práv nebo příslušnosti k Schengenské dohodě a eurozóně. V mnoha jiných oblastech se Velká Británie těší různým výjimkám a dodatkem, které jí zajišťují zvláštní přístup.
Je také vynikajícím národním zákonodárcem, který je schopen v požadovaných termínech realizovat evropské dokumenty, jakmile jsou schváleny. Jejím pravým cílem však bylo vždy prohloubení jednotného trhu a její strategií je brzdit jakékoliv úsilí o harmonizaci v rámci unie.
Lze tedy snadno předpokládat, že se Velká Británie jednoho dne pokusí stáhnout z EU, protože nikdy nesdílela myšlenku, že cílem je vytvářet stále těsnější svazek mezi evropskými národy. Takovou politiku by pravděpodobně podporovala i veřejnost, jejíž euroskepticismus široce živí místní tisk.
Obchodní kruhy jsou nepochybně mnohem obezřetnější, protože se obávají nestability nebo stažení země do sebe, ale to by mohlo být případně dáno dosažením dohody o spolupráci s EU, ve kterém by byly zachovány některé vymoženosti týkající se zejména jednotného trhu.
Článek 50 Lisabonské smlouvy každému členského státu přiznává právo vystoupit z EU a stanovuje způsoby, jak toho dosáhnout. Tato úprava potvrzuje, že unie je federací národních států, které mají možnost unii bezpodmínečně opustit, když si to přejí.
V politické rovině by vše záviselo na britské vládě, zda by se chtěla řídit autonomní politikou, či více či méně koordinovat svůj postup s EU.
Evropská unie by však v politickém ohledu ztratila zemi, jejíž mezinárodní politická a kulturní váha je vysoká. To by mohlo být považováno za známku úpadku. Odjezd členského státu by byl rozhodně pokládán za významný politický neúspěch EU.