Kradli pouze Nakradené! Němci s pomocí Britů si prý ze zlatého pokladu ČSR vzali v roce 1939 jen tu jeho část, kterou o dvacet let dříve nechali českoslovenští legionáři Rusům.
Zlato v trezorových prostorách britské centrální banky.
Autor: BANK OF ENGLAND
I takové nesmysly zazněly před týdnem v internetových debatách po zveřejnění dokumentů z archivu Bank of England. Jak tedy vznikaly zlaté rezervy Československé republiky? Co se s nimi stalo po vypuknutí druhé světové války? Jaká část z nich se vrátila zpět po obnovení ČSR? A co se ušlo Slovensku při dělení federálního majetku v roce 1992?
Nejprve si však třeba snad říci, že britská centrální banka poprvé zpřístupnila zmiňované archivní materiály již před 15 lety. Ale až nyní byly digitalizované a jsou tedy přístupné i na internetu.
Už v prosinci 1997 se jejich obsahem zabývala londýnská konference, věnovaná tzv.. nacistickému zlatu. Se zajímavým příspěvkem na ní vystoupil český historik Eduard Kubů, který byl dlouhá léta odborným archivářem na Ministerstvu zahraničních věci ČSSR.
Právě od Kubů se účastníci konference mohli dozvědět podrobnosti o veřejných sbírkách na zlatý poklad tehdy ještě mladičké Československé republiky.
„Vytváření zlatých měnových rezerv mělo zvláštní citové zabarvení, spojené s budováním nového státu,“ připomněl historik. Od dobrovolných dárců totiž Národní banka ČSR obdržela přes 94 tisíc zlatých mincí a medailí a 65 kilogramů ryzího zlata.
Z hlediska pozdějšího objemu zlatých rezerv státu to nebylo hodně a šlo zejména o dobře načasovaný psychologicko-politický efekt.
S jeho pomocí, na vlně vlasteneckého nadšení vypsal stát v roce 1919 čtyřmi procenty úročenou vnitřní valutovou půjčku, kterou občané mohli upisovat i zlatem či stříbrem. Půjčka se setkala s nečekaným úspěchem a věřitelé (většinou zaměstnanci a živnostníci) požadovali v následujících letech splacení zpravidla v korunách. Zlatý poklad republiky jejich přičiněním narostl do roku 1925 o 3,2 tuny zlata a 27 tun stříbra.
V té době však zlaté zásoby v Národní bance československé představovali již více než 40 tun žlutého kovu. Odkud se vzalo tolik zlata, když v roce 1918 se začínalo fakticky z nuly? V historizující literatuře koluje ničím nepodložený údaj, že až třetinu zlatého pokladu ruských carů si přivlastnili českoslovenští legionáři av roce 1922 ho přivezli domů. Na různých pochybných portálech se nadále píše o stovkách bedýnek i pytlů zlata, které Češi a Slováci odcizili admirálu Alexandrovi Kolčaka a nepředali dle dohody Irkutsku sovětu. Ledaže této bajce už nevěří ani mnozí Rusové.
Stačí si přečíst, co o tom píší v Rusku takoví seriózní současní historici, jako jsou Oleg Budnickij nebo Vladlen Sirotkin. Podle nich 35 milionů zlatých rublů zmizelo až po tom, co jejich legionáři řádně předali bolševikům.
Nějaké zlato z Ruska legionáři přece jen donesli, jenže bylo ho tak málo, že nestačilo ani na založení Legionbanky (její účetní doklady uvádějí 69 445 zlatých rublů), natož ne na obnovu československé měny.
Podle českého historika Jaroslava Štraita hlavním zdrojem zlatého pokladu ČSR bylo dobré hospodaření republiky a velký export cukru. Díky tomu poklad v Národní bance rychle rostl. V roce 1930 ho bylo 69 tun ao osm let později, v době Mnichovské dohody, již téměř 95 tun. Ale právě tehdy se začaly stahovat mraky i nad československým měnovým zlatem …
Churchill: je to druhý Mnichov
Pravda, vedení pražské centrální banky si uvědomovalo rostoucí nebezpečí ze strany hitlerovského Německa, proto větší část zlatého pokladu uložilo mimo území ČSR. Nejvíce ho bylo v sejfech londýnské Bank of England (prostřednictvím basilejské Banky pro mezinárodní platby – BIS), méně ve švýcarských av belgických bankách.
Po rozpadu Československa o tom kolovaly dlouho různé fámy a polopravdy. V Čechách to byla zejména říkanka v podání herce Jaroslava Kohouta: „Beneš Měl plán. Vykrást banku, popadl Hanku a úlety za oceán.“ Měla za úkol zdiskreditovat prezidenta, rozhodnutého bojovat za obnovení státu v exilu. Ve skutečnosti začala ČSR ukládat své zlato v zahraničních bankách již od poloviny 30. let.
Podle slovenského historika Slavomíra Michálka, který se dlouhodobě zabývá klikatými cestami československého měnového zlata, byla v roce 1939 značná část tohoto pokladu „násilně a bezprávné ukořistěna“ nacistickým Německem. Jak to však bylo vůbec možné, když se zlato nacházelo v spolehlivých trezorech britské centrální banky?
Po okleštění Československa obsazením Sudet a během krátké, půlroční existence takzvané Druhé republiky nacisté projevili enormní zájem právě o její zlaté zásoby. Proto v rozhodujících chvílích měli vše dobře zmapované a šli jako na hotové.
Už tři dny po rozbití ČSR a okupaci její západní části (čtyři dny po vyhlášení samostatného slovenského státu), čili 18. března 1939, přijel do Prahy Friedrich Mueller, zvláštní komisař německé Říšské banky.
Jeho kroky směřovaly do Národní banky pro Čechy a Moravu, kde přinutil – údajně s revolverem v ruce – dvou vrchních manažerů, aby vydali pokyn k převodu 23 tun zlata z českého konta BIS (Banky pro mezinárodní platby) v Bank of England na jiné konto BIS v téže londýnské bance. Později se ukázalo, že to bylo konto německé Říšské banky. Převod se uskutečnil již 21. a 22. března 1939.
Z nedávno zpřístupněných digitalizovaných dokumentů vyplývá, že Bank of England toto zlato následně prodala jménem německého klienta, a to i navzdory přání tehdejší britské vlády, která požadovala zmrazit všechny československé aktiva. (O nátlaku nacistů na vedení slovenské Národní banky byly však na Downing Street informováni až 24. března 1939 z britského vyslanectví v Praze).
Guvernér Bank of England Montagu Norman v odpovědi na otázku ministra financí Johna Simona dva měsíce po transakci tvrdil, že „neví, zda šlo o majetek BIS, nebo její zákazníky , proto ani nemůže říci, zda to bylo zlato Národní banky Československé „.
Koncem května 1939 – krátce poté, co tamní reportéři přišli na stopu podivných obchodů jejich centrální banky – propukl v britském parlamentu skandál.
Winston Churchill označil v Dolní sněmovně předání zlata za 6 milionů liber šterlinků „do rukou těch, co rozbili a zničili Československo“ za „veřejnou pohromu“ a později za “ druhý Mnichov „. Určitě je použijí na zbrojení a na pravděpodobnou leteckou válku proti Británii, předpověděl. Zároveň zapochyboval o tom, že by britský systém nedokázal pro svou těžkopádnost zastavit podobnou bankovní operaci.
Ale další část československého měnového zlata, která měla v té době hodnotu zhruba 7,5 milionu liber, zůstala v Bank of England na jiném účtu. Později se stala garancí tří britských půjček určených na financování československé exilové vlády a zahraničního odboje.
Před deseti lety vyšla v Česku kniha novináře a publicisty Stanislava Motl, která tyto finanční operace podrobně popisuje. Vyplynulo z ní, že Češi a Slováci, kteří se s nasazením životů zúčastnily Bitvě o Anglii, si museli všechnu výzbroj a výstroj platit. Britské válečné půjčky muselo totiž Československo po válce splatit, jinak nemohlo být ani řeči o navrácení měnového zlata.
Tento zjevně protibritskou a navíc citově podbarvený názor (,, museli jsme jim platit ještě i za námi prolitou krev „) se částečně ujal i na Slovensku a prožívá dodnes. Nedá se však nic dělat, ČSR přece musela splácet i úvěry, které jí v době války poskytl Sovětský svaz. Od začátku roku 1942 se z nich financovalo formování vojenských jednotek, které pak bojovali po boku Rudé armády na území SSSR. (Mimochodem, i poválečné finanční vyrovnávání mezi ČSR a SSSR provázely značné problémy.)
Český historik Vít Smetana v této souvislosti říká, že osvobození státu něco stojí. A že naše zahraniční jednotky nebojovali jen za Británii nebo Rusko, ale byly součástí koalice, která porazila hitlerismus. Proto vítězné mocnosti nahlíželi na obnovující se Československo jako na spojence se všemi z toho vyplývajícími důsledky …
Dlouhý čas čekání
A co se z toho ušlo Slovákům? Válečný slovenský stát z někdejších společných zlatých zásob nedostal vůbec nic. Proto s vytvářením vlastního zlatého pokladu začínal v roce 1939 prakticky od nuly. Zejména v prvních válečných letech se mu však hospodářský dařilo, a tak koncem války dosáhli jeho zlaté rezervy, uložené převážně ve švýcarských bankách, více než sedm tun.
Menší část, která zůstávala doma, dal guvernér Národní banky Imrich Karvaš uschovat v Kremnici. Ve zvláštních bedničkách se tam nacházel tzv.. židovský depozit, cennosti nuceně předávané státu po veřejných nařízení z roku 1940. Od té doby mohli Slovenská Židé vlastnit pouze majetek do 500 korun.
Všechno toto zlato zachránili povstalci v době německé okupace Slovenska a přepravili ho do Moskvy. Hned po válce se téměř celý slovenský poklad vrátil ze zahraničí domů a přispěl k nastartování ekonomiky obnovující se ČSR.
A co se podařilo získat zpět z československých zlatých rezerv? Ještě před definitívnymsukončením války, počátkem dubna 1945, našli Američané v solném dole u obce Merkes v Bavorsku sklad nacistického zlata nazbíjaného v celé Evropě. Mimo jiné i pytle s pečetí Národní banky československé. Byly to však jen čtyři tuny zlatých mincí. V budově Říšské banky ve Frankfurtu pak spojenci shromáždili 277 tun zlata. Pařížská konference zemí vítězné koalice vytvořila mezitím Tripartitní komisi, která na sklonku roku 1945 rozhodovala o způsobu rozdělení tohoto žlutého bohatství mezi 15 evropských ústředních bank.
„Ze zlata, které se našlo v Merkese, stanovila komise pro ČSR podíl o hmotnosti 24,5 tuny,“ konstatuje Michálek. „Z něho v dubnu 1948 převezli do Prahy 6,1 tuny. Zůstatek, neboli 18,4 tuny, nadále ležel v sejfech britské Bank of England a americké Federal Reserve Bank. „
Těch šest tun byla vlastně první záloha. Ostatní zlato však Britové a Američané zadržovali ještě dlouhých 34 let! Doktor Michálek (jinak ředitel Historického ústavu SAV) pátrá po příčinách v připravované knize, jejíž předcházel několikaletý výzkum v zahraničních archivech.
Podle jeho zjištění zadržované zlato představovalo zejména pro Spojené státy nátlakový kapitál, kterým nutili Československo, aby souhlasilo s odškodněním za znárodnění amerického majetku po válce v ČSR.
„Ze strany USA šlo o diskriminační postoj, nepochybně motivován nejen kompenzací, ale i širšími politickými důvody,“ připouští historik. „Postupně se však ukazovalo, že odmítavý postoj Československé republiky ke spojování problému zadržovaného zlata s otevřenými hospodářskými otázkami bude neudržitelný. „
Za ty desetiletí se uskutečnilo množství jednání, po kterých následovaly dlouhá období bez jednání a zpřísnění amerických podmínek. Rozhodující vyjednávání proběhly v roce 1981 ve Washingtonu av Praze. Měli pět kol a Američané na jejich začátku požadovali přes 113 milionů dolarů. Nakonec slevili na 81,5 milionu. (Mezitím se Praha s Londýnem dohodla na částce 24 milionů liber).
Prezident Ronald Reagan podepsal zákon o československém zlatě po schválení Kongresem koncem prosince 1981. Dva měsíce nato už bylo v Praze, přičemž všechny převody uskutečnila bezplatně nám již dobře známá Bank of England. Hodnota vráceného zlata se v té době blížila 250 milionům dolarů.
Zlato je stále velká jistota
To, co následovalo, je již nejnovější historie. Po rozpadu federace se její zlaté rezervy dělili mezi nástupnické státy v poměru 2: 1. Česko-Slovensko v té době mělo 102 tun zlata.
Česká strana však poté téměř sedm let zadržovala více než čtyři tuny zlata ze slovenského podílu. Zkrátka, zlatý poklad ČSR zřejmě trpěl až do konce sklonem k blokádám svých částí a stával se rukojmím v obchodních a hospodářských sporech mezi státy. V tomto případě se řešení našlo až po tom, co se Slovensko vzdalo práva vlastnit akcie Komerční banky a Česko – nároku na akcie Všeobecné úvěrové banky.
V roce 1997 Česko prodalo téměř všechny své zlaté rezervy za německé dluhopisy. V té době se zdálo, že zlato ztrácí význam, neboť jeho cena soustavně klesala. Slovenská republika se chovala prozíravější a měnové zlato si ponechávala téměř v takovém objemu, než ho nabyla po svém vzniku před 20 lety.
Dnes má Národná banka Slovenska ve svých trezorech kolem 32 tun žlutého kovu …
© AUTORSKÁ PRÁVA VYHRAZENA